Zahrada vzpomínek a nových začátků: Jak jsme se s bratrem naučili znovu najít cestu k sobě

„Tohle nikdy nedáme dohromady, Lucko! Podívej se na to – plevel až po pás, starý skleník rozbitý, všude harampádí… Proč to vůbec děláme?“ Petr stál uprostřed zarostlé zahrady, ruce v bok, a jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Já jen mlčky pozorovala rezavé kolečko, které kdysi patřilo našemu strýčkovi Karlovi. Vzpomněla jsem si, jak tu jako děti běhávaly s Petrem mezi záhony a strýček nám vyprávěl o tom, jak všechno v životě potřebuje čas a péči.

Ale teď? Po jeho smrti nám zůstala tahle zahrada na okraji Plzně – a s ní i spousta nevyřčených křivd. Petr chtěl všechno prodat a rozdělit peníze. Já jsem ale cítila, že tu musíme něco zachovat. „Přestaň už pořád myslet jen na peníze,“ vyjela jsem na něj. „Tahle zahrada je to poslední, co nám po Karlovi zbylo. Copak ti na tom vůbec nezáleží?“

Petr se na mě podíval s očima plnýma bolesti. „Ty nevíš, jak těžké je všechno táhnout sám. Máš práci v Praze, přijedeš jednou za měsíc a myslíš si, že všechno vyřešíš. Já tu zůstal, když jste všichni odešli.“

Na chvíli jsme oba mlčeli. Vzduch byl těžký, voněl po dešti a starém dřevě. Z dálky bylo slyšet tramvaj a štěkot psa. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nejde jen o zahradu – jde o nás dva.

Začali jsme pomalu. První víkend jsme jen vyklízeli staré harampádí ze skleníku. Petr nadával na každou věc, kterou musel zvednout, ale já jsem v každém předmětu viděla vzpomínku: starý hrnek s nápisem „Nejlepší zahradník“, fotku strýčka s naším dědečkem u jabloně…

Jednou večer jsme seděli na lavičce u plotu a pili pivo. „Víš, Lucko,“ řekl Petr tiše, „já jsem Karlovi nikdy neřekl, jak moc pro mě znamenal. Vždycky jsem si myslel, že bude čas…“

„Já taky ne,“ přiznala jsem se. „Možná proto bychom měli tuhle zahradu zachránit. Ne kvůli němu – ale kvůli sobě.“

Další týdny byly plné hádek i smíchu. Petr chtěl všechno dělat rychle – já zase pečlivě plánovala záhony podle starých Karlových poznámek. Jednou jsme se pohádali tak, že Petr odešel a třískl brankou. Celou noc jsem nespala a ráno mu napsala zprávu: „Promiň. Pojďme to zkusit znovu.“

Vrátil se. A tentokrát přinesl i starou Karlovu motyku.

Začali jsme sázet první rajčata a hrášek. Petr se smál, když jsem se pokusila okopat záhon a málem jsem si zlomila motyku. Já jsem zase brečela, když jsem našla pod keřem starý deník s Karlovými zápisky: „Dneska přišla Lucka s Petrem – smáli se u malin…“

Postupně jsme do zahrady začali zvát i sousedy. Paní Nováková nám poradila, jak zachránit starou jabloň, a pan Dvořák přinesl sazenice dýní. Najednou už to nebyla jen naše zahrada – byla to zahrada vzpomínek celé ulice.

Jednou večer přišel Petr s lahví vína a sedli jsme si pod rozkvetlou třešeň. „Víš co?“ řekl najednou, „možná bychom tu mohli udělat malou slavnost pro všechny, kdo Karla znali.“

A tak jsme uspořádali první zahradní slavnost. Lidé přinesli koláče, děti hrály na schovávanou mezi záhony a já jsem měla pocit, že Karel je pořád s námi.

Zahrada už není dokonalá – pořád je tu spousta práce. Ale naučila nás něco důležitého: že rodinné kořeny jsou stejně důležité jako ty v zemi.

Někdy večer sedím na lavičce a dívám se na západ slunce nad Plzní. Přemýšlím: Co by asi Karel řekl na to, jak jsme se s Petrem změnili? A opravdu je možné začít znovu – i když už si myslíte, že je pozdě?