Jmenuji se Klára a chci vám vyprávět příběh své kamarádky Nory, která vždycky tvrdila, že péče o staré lidi je jen otázka dobré vůle. Když ale přišla řada na ni a musela se postarat o svého dědečka, všechno se změnilo. Její zkušenost jí otevřela oči a nás všechny přiměla zamyslet se nad tím, jak těžké to opravdu je.
Nikdy jsem neplánovala mít psa, a už vůbec ne starou jezevčici, která se mi odpoledne zhroutila pod nohama u třetího paneláku, když jsem ji náhodou našla v dešti. Když jsem pak držela její tělo v náručí a cítila její rychlý, nejistý dech, uvědomila jsem si, jak dlouho jsem doma s nikým nemluvila. V ten moment jsem musela udělat první rozhodnutí, které mi změnilo život.
Začínám svůj příběh nejchladnější nocí svého života, kdy mě hlad a samota svíraly silněji než mráz. Procházel jsem se po pražských ulicích a cítil se neviditelný pro ostatní, zatímco jsem bojoval s vlastními myšlenkami a zoufalstvím. Tato noc změnila všechno a donutila mě postavit se sám za sebe i za svou rodinu.
Nikdy jsem nečekala, že zrovna pes mi nastaví zrcadlo v době, kdy jsem se cítila naprosto ztracená po rozvodu. Zpočátku jsem chtěla tu toulavou fenu jen rychle vrátit, ale ona mě donutila řešit nejen vlastní osamělost, ale i vztah s dcerou, se kterou jsem byla roky na ostří nože. Díky fence, která mi rozdrápala gauč i srdce, jsem se musela rozhodnout: opustit nefunkční panelák, smířit se s minulostí a začít žít opravdu podle sebe.
Nikdy nezapomenu na ten první den, kdy jsem vstoupila do vily rodiny Richterových. Byla jsem plná obav, ale i naděje, že dokážu malému Tomášovi pomoci. Netušila jsem, že se stanu svědkem i aktérem událostí, které navždy změní nejen jeho život, ale i ten můj.
Od prvního dne, kdy jsem držela Filipa v náručí, jsem věděla, že pro něj udělám cokoliv. Teď, když je mu patnáct, mi to všechno přerůstá přes hlavu – je sobecký, neváží si ničeho a já mám pocit, že jsem selhala. Každý den přemýšlím, kde jsme s manželem udělali chybu a jestli se to ještě dá napravit.
Všechno začalo tím, že jsem venčila nalezenou fenku v zimním dešti a ona mi najednou vyklouzla z ruky a zmizela v mlze za panelákem. Krev mi tepala ve spáncích, když jsem ji zoufale hledal a prosil, aby se vrátila. Právě tahle psí příhoda mě přiměla kontaktovat syna, kterému jsem dlouho nedokázal odpustit, a změnila celý náš vztah.
Sedím u kuchyňského stolu a v hlavě mi víří vzpomínky na dětství, kdy jsem toužila po matčině uznání. Teď, když je nemocná a potřebuje mě, cítím v sobě rozpor mezi povinností a bolestí z nenaplněné lásky. Přemýšlím, jestli je možné odpustit, když nikdy nepřišlo ani obyčejné promiň.
Jednoho rána mi zazvonil telefon z vinohradské nemocnice – můj manžel Dan měl těžkou autonehodu. V ten den se mi začal hroutit svět, protože jsem postupně odhalovala tajemství, která přede mnou skrýval. Musela jsem čelit bolesti, strachu, rodinným hádkám a otázce, jestli ještě někdy dokážu někomu věřit.
Všechno začalo nevinnou otázkou na narozeninové oslavě mého vnuka. Chtěla jsem vědět, jestli už má dost peněz na vysněný mobil, když jsem mu před časem poslala přes jeho otce, mého syna, pět tisíc korun. To, co mi vnuk odpověděl, mi doslova vyrazilo dech a odstartovalo rodinné drama, které mě dodnes bolí.
Nikdy bych neřekl, že mě setkání s třínohým, nevábně páchnoucím voříškem přinutí překopat život od základů. Můj strach z lidí po rozvodu mě držel zavřeného v bytě na sídlišti a Kvido nejdřív byl jen další povinnost – dokud mě jeho vytrvalost a věrnost nedostaly zpátky mezi lidi. I když byl den, kdy jsem si myslel, že ho ztratím navždy, dnes už vím, že bez něj bych zůstal ve vlastním vězení.
Nikdy nezapomenu na ten večer, kdy se během otcových narozenin všechno zhroutilo. Od té chvíle jsem musela čelit pravdám, které jsem si nikdy nechtěla připustit, a bojovat o to, co pro mě znamená rodina. Tento rok mě naučil, že někdy je bolest jedinou cestou k pochopení a naději.
