Ve věku šedesáti let jsem se rozhodla najít svou první lásku: Když jsem stála před jeho dveřmi, otevřela mi žena, která vypadala jako já

„Proč jsi mi nikdy nenapsal?“ vyhrkla jsem, sotva se dveře otevřely a já spatřila ženu, která mi byla až děsivě podobná. Byla to ta samá barva vlasů, stejný tvar očí, dokonce i vrásky kolem úst se nám podobaly. Na okamžik jsem ztratila řeč, ale ona mě předešla: „Vy jste paní Eva, že? Karel o vás často mluvil.“

Stála jsem na zápraží malého domku v Litoměřicích, ruce se mi třásly a srdce bušilo jako o závod. Bylo mi šedesát a poprvé po čtyřiceti letech jsem se rozhodla najít Karla, svou první lásku z gymplu. Celý život jsem si namlouvala, že to, co jsme spolu prožili, je jen dávná vzpomínka. Vdala jsem se za Petra, vychovala dvě děti, přežila jeho nevěru i smrt rodičů, starala se o vnoučata, žila jsem tak, jak se ode mě čekalo. Ale když jsem oslavila šedesátiny, začala jsem cítit prázdnotu, kterou jsem nedokázala pojmenovat. Petr byl pořád stejný – uzavřený, věčně nespokojený, a já měla pocit, že se dusím. Děti měly své životy, vnoučata mě navštěvovala čím dál méně. A tak jsem jednoho večera, když jsem seděla sama v kuchyni a poslouchala, jak tikají hodiny, vytáhla starou krabici s dopisy a fotografiemi. Na dně ležela zažloutlá fotka – já a Karel na školním výletě v Českém ráji, držíme se za ruce a smějeme se.

Najednou jsem věděla, že ho musím najít. Ne proto, abych něco změnila, ale abych pochopila, jestli to, co cítím, je jen nostalgie, nebo jestli mi v životě opravdu něco chybí. Dny jsem pátrala po internetu, volala starým spolužákům, až jsem nakonec našla adresu. A teď jsem stála tady, před jeho domem, a místo Karla mi otevřela žena, která vypadala jako já.

Pozvala mě dál, uvařila mi kávu a posadila mě do obýváku plného rodinných fotografií. „Jsem Marie, Karel je můj manžel,“ řekla tiše. „Je v nemocnici, měl před měsícem infarkt. Ale často o vás mluvil. Prý jste byla jeho první velká láska.“

Zamrazilo mě. Všechno, co jsem si představovala, se rozplynulo. Chtěla jsem se s Karlem setkat, podívat se mu do očí, zeptat se ho, jestli na mě někdy myslel. Místo toho jsem seděla naproti ženě, která mi byla cizí a přesto tak blízká. Povídaly jsme si dlouho – o dětech, o životě, o tom, jaké to je stárnout a cítit se někdy zbytečná. Marie mi ukázala fotky jejich vnoučat, vyprávěla mi, jak se s Karlem seznámili na tancovačce v roce 1978, jak spolu stavěli dům, jak přežili těžké roky, kdy Karel přišel o práci v chemičce a ona musela živit rodinu.

„Víte, někdy mám pocit, že jsem celý život jen čekala, až se něco stane,“ svěřila se mi Marie. „A teď, když je Karel nemocný, bojím se, že už nic nepřijde.“

Bylo to zvláštní – místo žárlivosti jsem cítila soucit. Věděla jsem, že bych mohla být na jejím místě. I já jsem celý život čekala, až se něco změní, až se Petr otevře, až děti přestanou být tak vzdálené. Ale nikdy jsem neměla odvahu něco udělat.

Když jsem se loučila, Marie mi podala ruku a řekla: „Karel by vás rád viděl. Přijďte zítra do nemocnice. Myslím, že by mu to udělalo radost.“

Celou noc jsem nespala. Přemítala jsem, co mu řeknu. Co když mě nepozná? Co když mě odmítne? Ráno jsem si oblékla své nejlepší šaty, nalíčila se a vyrazila do nemocnice. Karel ležel na lůžku, vypadal starší, než jsem si ho pamatovala, ale jeho oči byly pořád stejné – hluboké, laskavé, trochu smutné.

„Evo?“ zašeptal, když mě uviděl. „To jsi opravdu ty?“

Sedla jsem si k němu, vzala ho za ruku. „Ano, Karle. Jsem to já.“

Mlčeli jsme dlouho. Nakonec promluvil on: „Víš, často jsem na tebe myslel. Ale nikdy jsem neměl odvahu ti napsat. Bál jsem se, že už máš svůj život, že by to bylo zbytečné.“

„Já taky neměla odvahu,“ přiznala jsem. „Celý život jsem si říkala, že to, co jsme prožili, je jen hezká vzpomínka. Ale teď, když tu sedím, mám pocit, že mi něco uniklo.“

Karel se usmál. „Možná jsme si měli víc věřit. Ale víš co? Jsem rád, že jsi přišla. Aspoň teď vím, že to nebyl jen sen.“

Když jsem odcházela z nemocnice, cítila jsem zvláštní klid. Věděla jsem, že už nikdy nebudeme spolu, že každý máme svůj život, své rodiny, své bolesti i radosti. Ale pochopila jsem, že je v pořádku cítit lítost, že je v pořádku chtít víc, i když je člověku šedesát. Doma jsem si sedla ke stolu, nalila si sklenku vína a napsala Karlovi dopis. Napsala jsem mu všechno, co jsem nikdy neměla odvahu říct – o své samotě, o tom, jak jsem se bála, že jsem promarnila život, o tom, jak moc pro mě znamenal.

Možná už je pozdě na nové začátky. Ale není pozdě říct pravdu. Není pozdě odpustit sobě i druhým. A není pozdě najít smíření.

Někdy si říkám – kolik z nás žije s pocitem, že něco důležitého ztratili? Kolik z nás má odvahu to ještě změnit? Co byste udělali vy, kdybyste mohli vrátit čas?