Dědeček, kterého jsem nepoznal – a přesto jsem ho miloval

„Jakube, kde jsi? Proč mi nikdo nepomůže?“ ozvalo se z ložnice a já v tu chvíli cítil, jak mi v žilách stoupá tlak. Bylo to už pošesté za poslední hodinu. Položil jsem hrnek s kávou na stůl, aniž bych se napil, a šel za dědou. Ležel na boku, tvář měl zkroucenou bolestí a v očích mu svítila bezmoc. „Co potřebuješ, dědo?“ zeptal jsem se tiše, abych nevybuchl. „Musím na záchod… a bolí mě záda.“

Pomalu jsem ho zvedal, opatrně, jak nás to učila sestra z domácí péče. Děda byl kdysi vysoký a silný chlap, ale teď byl křehký jako porcelán. „Promiň, že tě pořád otravuju,“ zamumlal. „To nic,“ zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem byl na pokraji sil. Dva roky jsem žil v jeho bytě na Žižkově, vzdal se práce i přátel. Každý den stejný kolotoč: léky, jídlo, převlékání, cvičení, návštěvy lékařů. A mezi tím vším ticho – ticho, které mě dusilo.

Jednou večer přišla máma. Dlouho jsme spolu nemluvili. „Jakube, musíš si odpočinout,“ řekla a pohladila mě po vlasech jako malého kluka. „A kdo se o něj postará? Ty? Nebo teta Alena, která přijde jednou za měsíc?“ vyjel jsem na ni ostřeji, než jsem chtěl. Máma sklopila oči. „Vím, že je to těžké… Ale ty taky nejsi stroj.“

Děda mezitím v obýváku usnul u televize. Sedl jsem si vedle něj a pozoroval jeho vrásčitou ruku na dece. Vzpomněl jsem si na dětství – jak mě učil jezdit na kole v parku na Vítkově, jak jsme spolu chodili krmit holuby na náměstí Jiřího z Poděbrad. Teď byl odkázaný na mě a já měl pocit, že mu to nedokážu vrátit tak, jak by si zasloužil.

Jednoho dne přišla sociální pracovnice paní Novotná. „Jakube, musíte myslet i na sebe. Existují odlehčovací služby, můžete si vzít pár dní volna.“ Jenže já měl pocit viny už jen při té představě. Co když se mu něco stane? Co když mě bude potřebovat a já tam nebudu?

Jedné noci mě probudil jeho křik. Běžel jsem do ložnice – děda spadl z postele. Třásl se strachy i zimou. „Já už nechci žít,“ zašeptal mi do ucha, když jsem ho zvedal zpátky. Zlomilo mě to. Seděl jsem vedle něj až do rána a poprvé za celou dobu jsem brečel.

Ráno přišla teta Alena s koláčem. „Jakube, ty vypadáš hrozně,“ řekla bez obalu. „Proč to všechno děláš sám? Máš právo žít svůj život.“ Ale já nevěděl jak.

Začal jsem chodit ven aspoň na krátké procházky. Jednou jsem potkal sousedku paní Hanu s jejím psem Maxem. „Jakube, pojďte někdy na kafe,“ nabídla mi s úsměvem. Poprvé po dlouhé době jsem měl pocit, že nejsem jen pečovatel, ale zase trochu člověk.

Děda se postupně zlepšoval – začal zase chodit s chodítkem po bytě, občas si sám došel pro vodu. Ale nikdy už nebyl tím mužem, kterého jsem znal dřív. Jednoho dne mi řekl: „Děkuju ti, že jsi tu byl se mnou. Vím, že to nebylo lehké.“

Když děda odešel, zůstal po něm prázdný byt a spousta otázek v hlavě. Udělal jsem pro něj dost? Neztratil jsem sám sebe? A proč je péče o staré lidi v Česku pořád tak těžká – proč jsme na to tak často sami?

Možná nejsem jediný, kdo si klade tyhle otázky. Jak byste to zvládli vy? A co byste změnili v našem systému péče o seniory?