Nikdy jsem si nemyslela, že budu stát na zasněženém parkovišti paneláku v Plzni s rukou zalitou krví, zatímco po boku stál cizí pes. Toho dne jsem byla na dně po rozvodu, vyčerpaná z nekonečné samoty, a Hugo se najednou objevil – špinavý, vyhublý a s očima, které mi připomněly samotnou sebe. Ten pes mi změnil život víc, než kdokoliv z lidí kdy dokázal.
Nikdy jsem si nemyslela, že na stará kolena budu stát v bahně u Smíchovského nádraží s prázdným vodítkem a krvavýma rukama. Fík, ten ušmudlaný rezavý vořech z útulku, mě donutil nejen zvednout se z postele, ale i znovu začít mluvit s dětmi, které mě v posledních letech sotva poznávaly. Dnes vím, že nebýt jeho, možná bych odjela do domova pro seniory a už nikdy neslyšela, jak někdo ráno běží bytem jen kvůli mně.
Jmenuji se Jakub a poslední dva roky jsem pečoval o svého dědečka, který po zlomenině kyčle zůstal upoutaný na lůžko. Vždycky jsem si myslel, že mám trpělivost a srdce na správném místě, ale tahle zkušenost mě zlomila i posílila zároveň. Sdílím s vámi jeden z těch dnů, kdy jsem měl pocit, že už nemůžu dál – a přesto jsem musel.
