Když soudce poručil: Příběh o hrdosti, bolesti a české spravedlnosti

„Pane Novotný, postavte se!“ ozvalo se ostře z úst soudce Šimka. Jeho hlas se nesl celou soudní síní číslo čtyři na Městském soudě v Praze. Všichni v místnosti ztichli. Zatnul jsem zuby a sevřel madlo invalidního vozíku. V hlavě mi hučelo. Věděl jsem, že tohle není obyčejný den.

Moje žena Jana seděla v první řadě, oči zarudlé od pláče. Vedle ní náš syn Tomáš, kterému bylo teprve dvanáct. Nikdy jsem si nemyslel, že mě uvidí v takové situaci – obviněného, zlomeného, a přesto hrdého.

„Pane soudce,“ ozval se můj advokát, doktor Dvořák, „můj klient je válečný veterán a kvůli zranění nemůže stát.“

Soudce Šimek se na mě podíval přes brýle. „V této síni platí stejná pravidla pro všechny. Pokud to není možné, ať to pan Novotný řekne sám.“

Cítil jsem pohledy všech přítomných. Někteří mě litovali, jiní soudili. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem přišel o nohu – na výbuch, na křik kamarádů, na krev a prach. Tehdy jsem si slíbil, že nikdy nebudu prosit o slitování.

„Nemohu stát, pane soudce,“ řekl jsem tiše, ale pevně.

V tu chvíli se něco zlomilo. Jana se rozplakala nahlas a Tomáš mě chytil za ruku. Soudce chvíli mlčel a pak kývl hlavou.

„Dobře. Pokračujeme.“

Obvinění proti mně byla absurdní – sousedka mě obvinila z napadení poté, co jsem ji požádal, aby přestala parkovat na místě pro invalidy před naším domem v Modřanech. Tvrdila, že jsem ji fyzicky ohrozil. Nikdo nechtěl slyšet mou verzi příběhu. Policie přijela až po jejím hysterickém telefonátu a já skončil v cele na noc. Od té doby se na mě dívali jinak – i někteří přátelé.

Jana mi doma vyčítala: „Proč ses do toho musel plést? Nemůžeš prostě mlčet? Máme dost svých starostí!“

Ale já nemohl. Každý den bojuji s bolestí, s pohledy lidí v tramvaji, s úředníky na úřadu práce, kteří mi dávají najevo, že jsem jen další případ do šuplíku. A teď ještě tohle.

Soud pokračoval výpověďmi svědků. Sousedka paní Konečná líčila, jak jsem prý „vyhrožoval“ a „mával berlí“. Nikdo neviděl, že jsem jen zoufale chtěl spravedlnost – pro sebe i pro ostatní postižené.

Můj syn Tomáš se mi večer doma svěřil: „Tati, ve škole se mi smějí, že jsi kriminálník.“

To bolelo víc než všechny rány z války.

V den rozsudku byla síň plná. Přišla i média – reportérka z České televize si mě fotila mobilem. Soudce Šimek přečetl rozsudek: „Obžalovaný Karel Novotný se zprošťuje obžaloby.“

V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Ale místo radosti jsem cítil prázdnotu. Jana mě objala a šeptala: „Promiň…“

Ale sousedé už stáli před domem a šeptali si: „To je ten problémový…“

Doma jsme seděli u stolu v tichu. Tomáš se zeptal: „Tati, proč jsou lidi tak zlí?“

Nevěděl jsem co říct. Vždyť já sám tomu nerozuměl.

Začal jsem chodit na skupinová setkání s ostatními veterány v Motole. Tam jsme si mohli říct všechno – o bolesti, o snech, o tom, jak těžké je najít práci nebo lásku po návratu domů.

Jednou večer mi volal Petr, bývalý spolubojovník: „Karle, slyšel jsem o tom soudu… Drž se! My víme, jak to je.“

To bylo poprvé za dlouhou dobu, kdy jsem měl pocit, že někam patřím.

Jana začala chápat mé ticho i výbuchy vzteku. Začali jsme spolu chodit na terapie pro páry. Pomalu jsme si k sobě hledali cestu zpátky.

Ale bolest zůstávala – nejen ta fyzická. Lidé v Česku často nechápou, co znamená být jiný. Stačí málo a jste vyvrhel.

Jednou mě v tramvaji oslovila starší paní: „Vy jste ten voják z televize? Já vám fandím.“

Usmál jsem se poprvé po dlouhé době.

Dnes už vím, že spravedlnost není samozřejmost a že odvaha někdy znamená jen vydržet další den.

A tak se ptám vás všech: Proč je pro nás tak těžké přijmout ty, kteří jsou jiní? A kdy konečně pochopíme, že každý může bojovat svůj vlastní boj?