Století života: Oslava, která změnila vše

„Pane Bože, proč je dneska v kuchyni takový hluk?“ zamumlal jsem si pro sebe, když jsem se snažil najít své brýle mezi novinami a starými dopisy. Už několik dní jsem měl pocit, že se kolem mého domu něco děje. Sousedi, které jsem dřív vídal jen z okna, najednou chodili kolem plotu častěji, šeptali si a občas se na mě zvláštně usmívali. Bylo mi právě sto let. Sto let! Kdo by to byl řekl, že ten kluk z malého statku u Humpolce, který přežil válku, ztratil bratry i přátele, bude ještě někdy slavit narozeniny?

„Pane Eugene, pojďte ven, máme pro vás překvapení!“ ozvalo se najednou z chodby. Poznal jsem hlas paní Novotné, která mi občas nosila polévku a vždycky se ptala, jestli nepotřebuju něco z obchodu. Pomalu jsem vstal, opřel se o hůl a otevřel dveře. Přede mnou stála celá vesnice. Děti držely balónky, sousedé dort a někdo dokonce přinesl harmoniku. Všichni se usmívali, tleskali a zpívali „Sto let, sto let, ať žije, žije nám!“

Byl jsem v šoku. Nikdy jsem nebyl středem pozornosti, vždycky jsem se držel v pozadí. Po válce jsem se vrátil domů, ale nikdy jsem si nepřipadal jako hrdina. Spíš jako někdo, kdo měl štěstí, že přežil. Bratr Josef padl u Dukly, mladší František zmizel někde v ruském zajetí. Rodiče to nepřežili – máma zemřela na zápal plic, táta se zlomil žalem. Zůstal jsem sám. A teď, po tolika letech, tu stojím před domem, kolem mě lidé, kteří mě znají jen jako toho starého pána, co krmí ptáky a občas vypráví příběhy o válce.

„Eugene, pojďte si sednout, máme pro vás dort!“ zvolala paní Novotná a vedla mě k lavici pod jabloní. Děti mi podávaly květiny, někdo mi podal hrnek s čajem. Všichni se na mě dívali s očekáváním. Najednou jsem cítil, jak mi po tváři stéká slza. Ne studem, ale dojetím. Nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl být někomu důležitý.

„Děkuju vám všem,“ začal jsem tiše, „ani nevíte, co pro mě znamená, že jste na mě nezapomněli. Vždycky jsem si myslel, že starý člověk už nikoho nezajímá. Ale vy jste mi dneska ukázali, že to není pravda.“

Z davu se ozval hlas pana Dvořáka, bývalého učitele: „Eugene, vy jste pro nás vzor. Vždycky jste byl skromný, ale vaše příběhy nám připomínají, co znamená odvaha a vytrvalost.“

Vzpomínky se mi začaly vracet. Jak jsme s bratry běhali po polích, jak jsme se schovávali před Němci, jak jsem v noci poslouchal rádio Londýn a doufal, že válka brzy skončí. Jak jsem se vrátil domů a našel jen prázdný dům. Jak jsem se snažil začít znovu, ale nikdy jsem si nenašel ženu, nikdy jsem neměl děti. Jen práce, pole a ticho.

„Eugene, povězte nám něco z války!“ volaly děti. Usmál jsem se. „Válka není nic, co byste chtěli zažít. Ale naučila mě, že největší hodnotu má obyčejný den, kdy můžete být s lidmi, které máte rádi.“

Paní Novotná mi položila ruku na rameno. „Víte, že vás máme rádi, že?“ Přikývl jsem. „Dlouho jsem si myslel, že už nemám rodinu. Ale dneska vidím, že rodina není jen krev. Je to i soused, který vám přinese polévku, dítě, které vám zamává z okna, nebo někdo, kdo vám opraví plot.“

Začali jsme zpívat staré písničky. Někdo přinesl slivovici, někdo další koláče. Smáli jsme se, vzpomínali, povídali si o tom, jak se vesnice změnila. Najednou jsem si uvědomil, že už nejsem sám. Že i když jsem přežil tolik ztrát, mám pořád pro koho žít.

K večeru, když už se všichni rozcházeli, přišel za mnou malý Honzík. „Dědo Eugene, budeš nám ještě vyprávět?“ Pohladil jsem ho po hlavě. „Když budeš chtít, budu ti vyprávět každý den.“

Zůstal jsem sedět pod jabloní, díval se na zapadající slunce a přemýšlel, kolik toho člověk za sto let zažije. Kolik bolesti, ale i radosti. A jak málo stačí, aby se člověk cítil zase živý.

Možná jsem nikdy neměl vlastní děti, ale dneska jsem pochopil, že rodina může mít mnoho podob. Možná právě proto jsem tu ještě pořád – abych mohl předat to, co jsem se naučil. Myslíte, že je možné začít znovu i ve sto letech? Co byste udělali vy, kdybyste zjistili, že nejste sami?