Zůstala jsem na dně po rozvodu, ale jeden telefon obrátil všechno vzhůru nohama: Můj příběh o pádu a síle ženy

„Tak to podepiš, Aleno. Čím dřív to bude za námi, tím líp pro všechny,“ řekl Petr a ani se na mě nepodíval. Jeho hlas byl ledový, jako by už dávno zapomněl, že jsme spolu žili patnáct let. Seděla jsem v malé kanceláři notářky v centru Brna, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Podepsala jsem. V tu chvíli jsem přišla o všechno – o domov, o naši dceru Klárku, kterou mi Petr vzal pod záminkou lepší stability, a hlavně o sebevědomí.

První týdny po rozvodu byly jako zlý sen. Spala jsem na rozkládací pohovce u kamarádky Jitky v paneláku na Lesné. Každé ráno jsem se probouzela s pocitem, že už nikdy nebude líp. Petr mi nechal jen pár věcí a pár tisíc na účtu. Klárku jsem vídala jednou za čtrnáct dní a pokaždé jsem měla pocit, že mi ji Petr jen půjčuje, abych si připomněla, co už nemám.

Jednou večer jsme s Jitkou seděly u vína a ona se mě zeptala: „Alčo, proč jsi mu to všechno nechala? Vždyť jsi mu pomáhala rozjet firmu, byla jsi u všeho!“ Jen jsem pokrčila rameny. „Neměla jsem sílu bojovat. On má peníze, právníky… Já nemám nic.“

Ale něco ve mně se zlomilo. Začala jsem hledat práci – vzali mě do malé účetní firmy v Židenicích. Práce byla nudná, ale aspoň něco. Každý měsíc jsem si pečlivě zapisovala výdaje do starého sešitu a šetřila každou korunu. Po večerech jsem brečela do polštáře, ale ráno jsem vstala a šla dál.

Jednoho dne mi Jitka přinesla starou krabici s papíry z mého bývalého bytu. „Našla jsem to u sebe ve sklepě. Třeba tam najdeš něco užitečného.“ Prohrabovala jsem účtenky, smlouvy a najednou mi padl do oka jeden dokument – stará smlouva o převodu podílu ve firmě, kterou jsme s Petrem kdysi zakládali. Bylo tam jasně napsáno: 40 % podílu patří mně. Petr mi tehdy slíbil, že to převede na něj jen naoko kvůli bance.

Srdce mi začalo bušit rychleji. Okamžitě jsem zavolala právníkovi – starému známému z gymplu, Honzovi Novotnému. „Honzo, myslíš, že mám šanci?“ zeptala jsem se rozechvěle. On si papíry prohlédl a řekl: „Aleno, tohle je silný kalibr. Pokud to vytáhneš, Petr bude muset jednat.“

Následující týdny byly jako jízda na horské dráze. Honza poslal Petrovi předžalobní výzvu – buď mi vyplatí hodnotu podílu, nebo půjdeme k soudu a firma bude muset zveřejnit všechny účetní knihy. Petr mi volal ještě ten večer.

„Aleno, co to má znamenat? Chceš mě zničit?“ Jeho hlas byl najednou nervózní, už to nebyl ten sebejistý muž z notářské kanceláře.

„Chci jen to, co mi patří,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem čekala sama od sebe.

Začalo vyjednávání. Petr se snažil smlouvat, nabízel směšné částky, vyhrožoval i prosil. Ale já už nebyla ta zlomená žena z rozvodového řízení. Byla jsem matka, která chce zpátky svůj život – a hlavně důstojnost.

Po dvou měsících přišel ten den – Petr souhlasil s vyplacením několika milionů za můj podíl ve firmě. Peníze přišly na účet jednoho chladného listopadového rána. Seděla jsem v kavárně u Svoboďáku a dívala se na potvrzení o převodu. Rozbrečela jsem se – tentokrát štěstím.

Za ty peníze jsem si koupila malý byt v Králově Poli a konečně zařídila Klárce pokojík tak, jak si vždycky přála – s růžovými stěnami a houpačkou u okna. Začaly jsme spolu jezdit na výlety, smát se a pomalu zapomínat na všechno zlé.

Petr? Ten se mi už neozval. S Klárkou má pořád vztah, ale už ví, že mě nemůže jen tak odstrčit ze svého života.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co by se stalo, kdybych ten papír nenašla? Kde bych dnes byla? A kolik žen kolem mě ještě pořád věří tomu, že nemají žádnou sílu? Možná je čas začít věřit sama sobě dřív než já…