Zradil mě a obvinil – protože jsem se příliš starala o naše děti. Můj boj o sebe po manželově nevěře.

„Tak už toho nech! Vždyť ty žiješ jenom pro děti, na mě úplně kašleš!“ Tomášův hlas se rozléhal kuchyní a já měla pocit, že se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě plné pěny, a snažila se pochopit, co se to vlastně děje. Vždyť jsem jen chtěla, aby bylo doma čisto, aby děti měly teplou večeři a úkoly hotové. „A co mám dělat? Když ty přijdeš domů, sedneš si k televizi a já všechno táhnu sama!“ vyhrkla jsem zoufale.

Tomáš se na mě podíval s takovou lhostejností, až mi přeběhl mráz po zádech. „Víš co? Už mě to nebaví. A stejně… už je pozdě něco měnit.“ Pak odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Ten zvuk mi zněl v hlavě ještě dlouho poté.

Toho večera jsem nemohla spát. Děti už dávno spaly – Anička stočená do klubíčka s plyšovým králíkem, Matýsek rozkopaný přes celou postel. Já seděla v kuchyni, popíjela studený čaj a přemýšlela, kde se stala chyba. Vždycky jsem si myslela, že jsme normální česká rodina. On pracoval v autoservisu, já byla na mateřské a pak na poloviční úvazek v knihovně. Peněz nebylo nikdy nazbyt, ale zvládali jsme to. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Druhý den ráno bylo ticho. Tomáš se mnou nemluvil, jen si vzal kafe a odešel do práce. Děti jsem odvedla do školky a školy a pak jsem šla do knihovny. Tam jsem potkala Marcelu, kolegyni, která vždycky všechno věděla první. „Hele, viděla jsem včera Tomáše s nějakou blondýnou u cukrárny na náměstí,“ řekla mi mezi regály. Srdce mi poskočilo. „To byla určitě nějaká známá,“ snažila jsem se to zamluvit. Ale v hlavě mi to vrtalo celý den.

Večer jsem sebrala odvahu a zeptala se ho přímo: „Tomáši, je někdo jiný?“ Podíval se na mě s ledovým klidem: „A co kdyby byl? Stejně už spolu nežijeme jako manželé. Ty máš jenom děti.“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Všechno, co jsem dělala – noční vstávání k dětem, vaření, praní, starost o domácnost – najednou nemělo žádnou cenu. On mě zradil a ještě měl tu drzost říct, že je to moje vina.

Následující týdny byly jako zlý sen. Tomáš chodil domů později a později, někdy ani nepřišel. Dětem říkal, že má hodně práce. Anička se mě ptala: „Mami, proč je táta pořád pryč?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Jednou večer přišel domů opilý a začal křičet: „Kdybys nebyla taková matka roku, možná bych tu ještě byl rád! Ale ty máš čas jen na děti!“ Rozplakala jsem se před ním poprvé za celou dobu. „A kdo jiný se o ně má postarat? Ty? Ty jsi tu nikdy nebyl!“

Začali jsme spát odděleně. Doma panovalo napětí, které by se dalo krájet. Děti byly nervózní, Anička začala koktat a Matýsek měl noční můry. V práci jsem byla jako tělo bez duše.

Jednoho dne jsem našla v jeho bundě účtenku z hotelu v Brně. Už nebylo pochyb – měl milenku. Když jsem mu to řekla do očí, jen pokrčil rameny: „Aspoň někdo mě má rád.“

To byla poslední kapka. Zavolala jsem mamince a všechno jí řekla. Přijela hned druhý den a pomohla mi s dětmi i domácností. „Musíš myslet taky na sebe,“ říkala mi pořád dokola.

Rozvod byl peklo. Tomáš mě obviňoval před soudem: „Ona je hysterka! Děti jsou pro ni všechno, já nic!“ Soudkyně se na mě podívala soucitně a zeptala se: „Paní Novotná, chcete něco dodat?“ Jen jsem tiše řekla: „Chci jen klid pro sebe a děti.“

Po rozvodu jsem zůstala sama v našem malém bytě na sídlišti v Ostravě. Peněz bylo ještě míň než dřív. Musela jsem vzít druhou práci – uklízela jsem po večerech kanceláře. Byla jsem vyčerpaná, ale aspoň jsem měla pocit, že něco zvládám.

Děti to nesly těžce. Anička plakala každou noc: „Mami, kdy přijde táta?“ Matýsek začal být zlobivý ve škole. Musela jsem chodit na pohovory s učitelkou: „Paní Novotná, Matýsek je poslední dobou hodně smutný.“

Jednou večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a přemýšlela, jestli to všechno má vůbec cenu. Pak přišla Anička a objala mě kolem krku: „Mami, já tě mám nejradši na světě.“ V tu chvíli jsem věděla, že musím bojovat dál.

Začala jsem chodit na terapii do rodinného centra u nás na sídlišti. Poprvé v životě jsem mluvila o svých pocitech nahlas před cizími lidmi. Bylo to těžké – přiznat si vlastní slabost i to, že nejsem dokonalá matka ani žena.

Pomalu jsem začala znovu nacházet samu sebe. Koupila jsem si nové šaty v sekáči, šla s dětmi do kina bez výčitek svědomí, dovolila si být unavená i veselá zároveň.

Jednou mi Tomáš napsal zprávu: „Promiň za všechno.“ Jenže já už jeho omluvu nepotřebovala.

Dnes už vím, že nejsem méněcenná jen proto, že někdo odešel. Že mám právo žít i pro sebe – nejen pro děti nebo pro muže.

Někdy si ale pořád kladu otázku: Proč je tak těžké najít rovnováhu mezi tím být dobrou mámou a neztratit sama sebe? Máte to taky tak? Co byste udělali na mém místě?