Zrada v době, kdy jsem nejvíc potřebovala oporu: Můj boj s rakovinou a manželovou nevěrou

„To nemyslíš vážně, Petře! Teď? Zrovna teď?“ křičela jsem na něj v kuchyni, kde se ještě před chvílí linula vůně čerstvě uvařeného čaje. Moje ruce se třásly, v očích mě pálily slzy a v hlavě mi hučelo. Právě jsem se vrátila z onkologie s výsledky, které mi změnily život – rakovina prsu, střední stadium. A místo objetí a slibů, že to spolu zvládneme, jsem slyšela jeho tiché: „Zuzko, musíme si promluvit.“

„Já… já už to takhle dál nedám. Je to na mě moc. Potřebuju pauzu,“ koktal Petr a uhýbal pohledem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi rozpadá celý svět. Vždycky byl oporou – aspoň jsem si to myslela. Vždycky říkal, že jsme tým. A teď? Teď mě nechává samotnou v nejhorším období mého života.

„A co děti? Co jim řekneš?“ ptala jsem se zoufale a snažila se udržet hlas klidný, aby nás neslyšela malá Anička, která si v obýváku skládala puzzle. Petr jen pokrčil rameny a zamumlal něco o tom, že to nějak zvládneme.

Ten večer jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli, kde ještě před týdnem ležel vedle mě muž, kterého jsem milovala. V hlavě mi běžely vzpomínky na naše společné roky – svatba na radnici v Plzni, první dovolená v Krkonoších, narození obou dětí… A teď tohle. Rakovina a zrada v jednom balíčku.

Další dny byly jako zlý sen. Petr se začal vymlouvat na práci a domů chodil později a později. Jednou jsem zahlédla na jeho mobilu zprávu od „Lenky z práce“. Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že něco není v pořádku, ale pořád jsem doufala, že je to jen moje paranoia způsobená nemocí.

Jednoho večera, když děti spaly a já seděla u kuchyňského stolu s šálkem heřmánkového čaje, přišla mi zpráva od neznámého čísla: „Zuzano, promiňte, že vám píšu. Myslím, že byste měla vědět, že váš muž má poměr s mou kolegyní Lenkou.“

V tu chvíli se mi podlomila kolena. Všechno do sebe zapadlo – jeho odtažitost, výmluvy, pozdní příchody. Byla jsem na dně. Nejenže bojuju s rakovinou, ale ještě musím čelit tomu, že mě muž podvádí.

Ráno jsem ho konfrontovala. „Petře, kdo je Lenka?“ zeptala jsem se přímo. Zbledl a chvíli mlčel. Pak jen tiše přikývl: „Je to kolegyně… máme spolu vztah.“

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem neplakala. Jen jsem cítila prázdno a obrovskou únavu. „Tak běž za ní,“ řekla jsem tiše a odešla do ložnice.

Následující týdny byly peklo. Chemoterapie mi brala sílu i vlasy, děti nechápaly, proč je táta najednou méně doma a proč máma pořád spí nebo zvrací. Moje maminka přijela z Klatov a pomáhala mi s domácností i s dětmi. Byla to ona, kdo mě držel nad vodou.

Jednou večer jsme seděly spolu v kuchyni a ona mi položila ruku na rameno: „Zuzanko, musíš být silná kvůli dětem i kvůli sobě. Petr nestojí za tvoje slzy.“

Ale jak být silná, když máte pocit, že už nemáte pro co žít? Když vás opustí člověk, kterému jste věřili nejvíc?

Začala jsem chodit k psycholožce paní Novotné. Pomohla mi pochopit, že moje hodnota nezávisí na tom, jestli mě někdo miluje nebo ne. Že mám právo být šťastná i bez Petra. Postupně jsem začala znovu nacházet radost – v dětech, v malých věcech jako je vůně čerstvého chleba nebo procházka po Šumavě.

Petr se odstěhoval k Lence a děti vídal jen o víkendech. Bylo těžké vysvětlit Aničce a Tomášovi, proč už táta nebydlí doma. Snažila jsem se jim být oporou i když sama jsem měla pocit, že se každou chvíli rozpadnu.

Po půl roce léčby přišla dobrá zpráva – nádor se zmenšil a lékaři byli optimističtí. Poprvé po dlouhé době jsem se rozplakala štěstím.

Dnes už je to rok od chvíle, kdy mi Petr oznámil svůj odchod. Nejsem ještě úplně zdravá ani šťastná, ale už vím, že dokážu žít sama za sebe. Že mám sílu postavit se na nohy i když mě život srazil na kolena.

Občas si říkám: Proč mě musela potkat taková zrada právě ve chvíli, kdy jsem nejvíc potřebovala lásku? Je možné někdy znovu někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?