Vyhodil mě z domu kvůli milence – o rok později jsem mu vzala firmu. Můj příběh o pádu a vítězství.

„Vypadni! Už tě tu nechci vidět!“ křičel Petr, když jsem stála ve dveřích našeho bytu na Proseku, v ruce igelitku s pár věcmi a za mnou náš sedmiletý Matěj. Jeho hlas mi rezonoval v hlavě ještě dlouho poté, co za námi zabouchl dveře. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám víc strach nebo vztek. Všechno, co jsme spolu budovali, bylo najednou pryč. Kvůli ní – Lucii, jeho nové lásce, která se k nám nastěhovala ještě dřív, než jsem stihla pochopit, co se vlastně děje.

„Mami, kam půjdeme?“ ptal se Matěj tiše na schodech. Snažila jsem se nebrečet. „Neboj, zvládneme to. Máma si vždycky poradí,“ zalhala jsem mu a doufala, že tomu sama uvěřím.

První noc jsme strávili u mojí sestry Jany v paneláku na Černém Mostě. Jana mi podala hrnek čaje a objala mě. „Tohle ti Petr nikdy neměl udělat. Ale neboj, postavíme se na nohy.“

Jenže jak? Petr měl všechno – byt, peníze, naši úspory i firmu na přepravu zboží, kterou jsme spolu rozjížděli před deseti lety. Já měla jen Matěje a pár tisíc na účtu.

Začala jsem hledat práci. Všude mi říkali: „Máte malé dítě, to bude těžké.“ Nakonec jsem nastoupila jako dispečerka do malé dopravní firmy v Holešovicích. Práce od rána do večera, ale aspoň něco. Matěj chodil do školy a já se snažila tvářit, že je všechno v pořádku.

Jednou večer jsem seděla u stolu s Janou a brečela nad papíry od právníka. „On mi nechce dát ani alimenty! Prý když jsem odešla já, nemám na nic nárok!“ Jana sevřela pěsti: „Tohle mu nesmí projít! Musíš bojovat!“

A tak jsem bojovala. Sehnala jsem si právničku, paní Novotnou, která mi pomohla podat žalobu o výživné i o podíl na firmě. Petr zuřil. Volal mi sprosté nadávky, vyhrožoval, že mi vezme Matěje. Lucie mi psala hnusné zprávy na Facebooku: „Stejně jsi byla jen přítěž.“

Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát. Ale pak jsem viděla Matěje, jak si kreslí obrázek našeho bývalého domova a ptá se: „Myslíš, že si zase koupíme pejska?“ A já věděla, že musím vydržet.

Po roce soudních tahanic přišel zlom. Petr udělal chybu – začal falšovat účetnictví firmy a někdo ho udal na finančák. Najednou měl větší starosti než mě a Matěje. Firma šla do insolvence a já díky podílu, který mi soud přiznal, mohla odkoupit většinu akcií.

Pamatuju si ten den jako dnes. Seděla jsem v zasedačce s notářem a podepisovala smlouvu o převodu firmy na své jméno. Ruce se mi třásly, ale cítila jsem obrovskou úlevu i zadostiučinění.

Petr mi pak volal: „Tys mě zničila! Všechno jsi mi vzala!“ Jenže já věděla, že to není pravda – on si to všechno vzal sám.

Začátky byly těžké. Zaměstnanci mi nevěřili – byla jsem pro ně jen „ta jeho bývalá”. Ale postupně jsem si získala jejich respekt. Zavedla jsem férové podmínky, začala naslouchat jejich problémům a firma se začala zvedat.

Dnes je to přesně rok od chvíle, kdy mě Petr vyhodil z domu. Sedím ve své kanceláři s výhledem na Prahu a Matěj si v rohu hraje s novým štěnětem.

Občas si říkám: Proč musela přijít taková rána, abych zjistila, co ve mně opravdu je? A kolik žen kolem nás žije v podobném strachu a bezmoci? Co byste udělali vy na mém místě?