Týden poté u notáře: Když děti pečují o rodiče jen kvůli dědictví – můj příběh o zklamání a odvaze změnit závěť

„Mami, kdy už tě pustí domů? Musíme si promluvit o těch papírech na byt.“

Ta věta mě bodla do srdce víc než všechny kapačky, které mi v nemocnici napíchli. Bylo dusné červencové odpoledne, pot mi stékal po čele a já se snažila dýchat navzdory tíze, která mi seděla na hrudi. Moje dcera Jana stála u postele, v ruce mobil, očima přelétla po mém nočním stolku, kde ležela obálka s nápisem „Závěť“.

„Jani, teď na to není vhodná chvíle,“ zašeptala jsem. Ale ona jen pokrčila rameny a začala vyprávět o tom, jak je těžké platit hypotéku a že by se jí hodilo, kdybych jí byt přepsala už teď. Syn Petr přišel o chvíli později. „Mami, potřebuju vědět, jak to bude s chatou. S Lenkou bychom tam chtěli začít jezdit s dětmi.“

Vždycky jsem si myslela, že mám skvělou rodinu. Po smrti manžela jsem zůstala sama, ale děti mě navštěvovaly – aspoň jednou za měsíc. Teď, když mi lékaři oznámili, že mám vážné srdeční potíže a čeká mě dlouhá rekonvalescence, byli u mě každý den. Nosili mi ovoce, ptali se na léky, nabízeli pomoc s nákupy. Jenže čím víc jsem je poslouchala, tím víc jsem cítila, že jejich slova jsou prázdná.

Jednou večer jsem předstírala spánek. Slyšela jsem, jak se Jana s Petrem hádají na chodbě:

„Jestli máma přepíše byt na tebe, tak já chci aspoň tu chatu! Vždyť jsem jí pomáhal víc než ty!“
„Prosím tě, ty jsi tu byl jednou za půl roku! Já jsem jí vozila na kontroly!“

Srdce mi bušilo bolestí i vztekem. Byla jsem pro ně jen stará žena s majetkem. Kde byla ta láska, kterou mi slibovali jako děti? Kde byly ty večery, kdy jsme spolu pekli vánoční cukroví a smáli se u pohádek?

Po týdnu mě pustili domů. Jana mi pomohla do bytu a hned začala vyklízet skříně. „Mami, měla bys už vyhodit ty staré věci. A taky bychom měli zajít k notáři.“

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na její ruce – rychlé, netrpělivé. V tu chvíli jsem se rozhodla. Druhý den ráno jsem si objednala taxi a jela sama k notářce paní Novotné.

„Paní Dvořáková, jste si jistá tím rozhodnutím?“ zeptala se mě notářka jemně.

„Ano,“ odpověděla jsem pevně. „Chci změnit závěť. Nechci, aby moje děti dostaly všechno jen proto, že čekají na můj konec.“

Bylo to těžké rozhodnutí. Celý život jsem šetřila pro ně – chtěla jsem jim dát jistotu, domov, kus sebe. Ale teď jsem cítila, že musím chránit i sebe. Rozhodla jsem se odkázat část majetku charitě pro opuštěné seniory a zbytek rozdělit spravedlivě – bez ohledu na to, kdo mě navštěvoval víc nebo méně.

Když jsem to dětem oznámila, přišla bouře.

„To myslíš vážně? Po tom všem?“ křičela Jana. „Vždyť jsme tvoje rodina!“
Petr mlčel a jen zatínal pěsti.

„Rodina není o dědictví,“ řekla jsem tiše. „Rodina je o lásce a úctě. A tu jste mi poslední dobou moc nedali.“

Následující týdny byly plné ticha a výčitek. Jana mi přestala volat úplně. Petr přišel jednou – seděl naproti mně v obýváku a díval se do země.

„Mami… promiň,“ zašeptal nakonec. „Možná jsme to přehnali.“

Pohladila jsem ho po ruce. „Já vás mám pořád ráda. Ale musím myslet i na sebe.“

Dnes sedím u okna a dívám se na západ slunce nad pražskými střechami. Bolí mě srdce z toho všeho, co se stalo – ale cítím i úlevu. Udělala jsem to správně? Může vůbec člověk najít klid, když musí chránit své poslední jistoty před vlastními dětmi?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je správné změnit závěť kvůli zklamání od vlastních dětí?