Roky jsme je považovali za přátele. Pak nás sousedi zradili v nejhorší chvíli.

„To snad nemyslíš vážně, Jitko! Vždyť jsme jim tolikrát pomohli!“ křičel na mě Petr, když jsem mu mezi dveřmi oznámila, že nám sousedé odmítli půjčit peníze na opravu topení. Bylo to v lednu, venku mrzlo a v našem bytě na pražském sídlišti bylo sotva deset stupňů. Děti se choulily pod dekami a já měla pocit, že se mi hroutí celý svět.

Sousedé Novotní bydleli naproti nám už osm let. Když jsme se s Petrem a dětmi přistěhovali, byli první, kdo nám přišel nabídnout pomoc s vybalováním. Paní Novotná mi nosila domácí koláče, já jí zase hlídala malého Filipa, když musela do práce. S panem Novotným jsme si často povídali na chodbě o politice, o životě, o tom, jak je těžké dneska vyjít s penězi. Byli jsme jako rodina. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Ten den, kdy se nám rozbilo topení, jsem byla zoufalá. Petr měl po úrazu v práci a byl už měsíc na neschopence. Já pracovala na poloviční úvazek v knihovně a peníze sotva stačily na jídlo a nájem. Oprava topení měla stát osm tisíc korun. Pro nás v tu chvíli nedosažitelná částka.

Seděla jsem u kuchyňského stolu a zírala do prázdna. Děti si hrály v pokojíčku zabalené v bundách. Petr ležel na gauči s nohou v sádře a mlčel. Věděla jsem, že musím něco udělat. Vzala jsem telefon a zavolala paní Novotné.

„Jano, promiň, že tě ruším… Mám na tebe velkou prosbu,“ začala jsem opatrně.

„Co se děje?“ ozvala se její známá laskavá intonace.

Vysvětlila jsem jí naši situaci a poprosila ji o půjčku. Nechtěla jsem nic zadarmo, slíbila jsem, že jakmile Petr dostane nemocenskou, všechno vrátíme.

Na druhém konci bylo ticho. Pak Jana řekla: „Víš, Hanko… My teď taky nemáme nazbyt. Musíme šetřit na dovolenou a Filip potřebuje nový počítač do školy… Je mi líto.“

Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsme jim pomáhali – když jim praskla voda v koupelně a Petr jim opravoval potrubí zadarmo, když jsem hlídala Filipa celé víkendy, když Jana onemocněla…

Petr byl vzteky bez sebe. „Tohle je ta jejich vděčnost? Vždyť jsme pro ně udělali první poslední!“

Další dny byly jako zlý sen. S Novotnými jsme se potkávali na chodbě, ale oni se nám vyhýbali pohledem. Děti se přestaly kamarádit. Filip už nechodil k nám domů a naše Klárka plakala, že jí chybí kamarád.

Jednou večer jsem zaslechla rozhovor Novotných přes tenké panelákové stěny.

„Měli bychom jim aspoň nějak pomoct,“ šeptala Jana.

„A proč? Když budeme půjčovat každému, kdo má problém, sami skončíme na dlažbě,“ odpověděl tvrdě její muž.

Cítila jsem směs vzteku a smutku. Bylo to opravdu tak? Byla jsem naivní, když jsem věřila v opravdové sousedské vztahy? Nebo je dnešní doba už taková – každý myslí jen na sebe?

Nakonec nám pomohla moje maminka z Moravy. Poslala nám peníze ze svého důchodu a my mohli topení opravit. Ale vztahy se sousedy už nikdy nebyly jako dřív.

Jednou jsem potkala Janu ve výtahu. Mlčky jsme jely do přízemí. Nakonec se odhodlala: „Hanko… promiň.“

Jen jsem přikývla a rychle vystoupila.

Od té doby žijeme vedle sebe jako cizí lidé. Děti už spolu nechodí ven, my si jen kývneme na pozdrav. Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla v jejich bytě. Přemýšlím, kde se stala chyba.

Možná jsme od lidí čekali moc. Možná už opravdové přátelství mezi sousedy neexistuje. Nebo jsme jen měli smůlu?

Co myslíte vy? Dá se ještě dnes někomu opravdu důvěřovat? Nebo je lepší spoléhat jen sám na sebe?