Odloučení bez návratu: Jak jsem rozbila okovy očekávání a poprvé žila pro sebe

„Ty ses snad zbláznila, Lenko! Co si o tobě lidi pomyslí?“ křičela máma přes kuchyňský stůl, zatímco táta jen mlčky svíral hrnek s kávou a díval se z okna. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne napůl. Vždycky jsem byla ta hodná dcera, která nikdy neodmlouvala, která šla na ekonomku, protože to chtěli oni, která si brala studentské půjčky, aby jim nezatěžovala rozpočet. A teď, když jsem konečně splatila poslední splátku a rozhodla se udělat něco jen pro sebe – odjet sama na měsíc do Krkonoš – se na mě dívají jako na zrádce.

„Mami, vždyť je mi třicet. Nikdy jsem nebyla sama nikde. Vždycky jsem jen pracovala, šetřila a starala se o vás. Chci aspoň jednou zkusit, jaké to je žít podle sebe.“

„A co my? Myslíš jen na sebe! Kdo mi pomůže s babičkou? Kdo zařídí nákup? Táta má nemocné záda!“

„Mami, já tu nejsem jediná dcera. Jana by mohla taky přiložit ruku k dílu.“

„Jana má děti! Ty jsi svobodná, bez závazků. To je tvoje povinnost.“

Zase ta slova – povinnost, oběť, rodina. Vždycky jsem byla ta, která ustoupí. Ale tentokrát jsem cítila, že už nemůžu dál. V noci jsem ležela v posteli a v hlavě mi běžely máminy výčitky jako rozbitá gramofonová deska. Přemýšlela jsem: Jsem opravdu tak špatná? Je špatné chtít být chvíli sama sebou?

Druhý den ráno jsem si sbalila batoh. Táta stál ve dveřích a tiše řekl: „Lenko, dávej na sebe pozor.“ V jeho očích byla směs smutku a pochopení. Máma mě ani nevyprovodila.

Cesta vlakem do Vrchlabí byla zvláštně osvobozující. Poprvé za dlouhou dobu jsem nemusela nikomu nic vysvětlovat ani se za nic omlouvat. V hlavě mi ale pořád zněly máminy výčitky. Večer jsem seděla v malé horské chatě a dívala se do ohně. Vedle mě seděla paní Alena, majitelka chaty.

„Vypadáte ustaraně,“ řekla tiše.

„Jsem tu poprvé sama. Celý život jsem žila pro ostatní a teď mám pocit, že dělám něco špatného.“

Alena se usmála: „Já taky jednou utekla z domova. Bylo mi padesát. Celý život jsem vařila, prala a starala se o všechny kolem. A pak jsem zjistila, že už ani nevím, kdo vlastně jsem.“

Ta slova mě zasáhla jako blesk. Celý týden jsem chodila po horách, dýchala čerstvý vzduch a poprvé v životě přemýšlela jen o sobě. Každý den jsem si psala do deníku: Co chci? Co cítím? Co mě těší?

Po týdnu mi přišla zpráva od sestry: „Mamka je naštvaná, ale zvládáme to. Užij si to.“ Poprvé jsem necítila vinu – jen úlevu.

Jednoho večera mi volal táta: „Lenko, mamka tě má ráda, jen má strach. Ale já myslím, že děláš dobře.“

Rozbrečela jsem se. Tolik let jsem čekala na tohle uznání.

Když jsem se po měsíci vracela domů, byla jsem jiná. Silnější. Máma mě přivítala chladně, ale už nekřičela. Táta mě objal a sestra mi podala kafe.

Večer jsme seděli u stolu a já řekla: „Potřebuju být někdy i sama sebou. Nechci být jen dcerou nebo sestrou. Chci být i Lenka.“

Bylo ticho. Pak máma tiše řekla: „Možná ti závidím odvahu.“

Dnes už vím, že největší boj není s rodinou ani s okolím, ale sama se sebou – s tím vnitřním hlasem, který říká: Musíš! Nesmíš! Nemůžeš!

A tak se ptám: Je opravdu sobecké chtít žít i pro sebe? Nebo je to jediná cesta ke štěstí? Co byste udělali vy na mém místě?