Odešel jsem od rodiny kvůli jiné ženě. Teď nevím, jestli jsem udělal největší chybu svého života

„Proč jsi přišel tak pozdě?“ zeptala se mě Klára, když jsem v půl druhé ráno tiše zavíral dveře bytu. V jejím hlase nebyla výčitka, spíš únava. Syn už dávno spal, v kuchyni svítila jen malá lampička. „Byl jsem s klukama,“ zalhal jsem bez mrknutí oka. Ve skutečnosti jsem seděl v baru s Janou, ženou, která mi v posledních týdnech nedala spát.

Když mi bylo jednadvacet, bral jsem si Kláru s pocitem, že dělám správnou věc. Byla milá, hezká, měla ráda stejné filmy jako já a nikdy se nehádala. Po roce přišel na svět náš syn Matěj. První měsíce byly krásné – společné procházky, smích, radost z každého Matějova úsměvu. Ale pak se něco změnilo. Moji kamarádi pořádali mejdany, jezdili na festivaly a já seděl doma s plínkami a pohádkami.

Začal jsem Kláře vyčítat věci, které dřív byly samozřejmé. Proč už není tak veselá? Proč se pořád točí kolem dítěte? Proč nemáme čas na sebe? Ona jen tiše poslouchala a snažila se mě uklidnit. „To přejde, Petře,“ říkala. „Jen je to teď náročné.“

Jednoho večera mě kamarád Michal vytáhl na firemní večírek. Tam jsem ji poprvé uviděl – Janu. Byla úplně jiná než Klára: sebevědomá, krásná, vtipná. Smála se mým vtipům, dívala se mi do očí a já měl pocit, že mě opravdu vidí. Po pár skleničkách jsme skončili venku na balkoně. „Máš rodinu?“ zeptala se přímo. „Mám,“ přiznal jsem. „Ale někdy mám pocit, že žiju život někoho jiného.“

Od té chvíle jsme si začali psát. Nejprve nevinné zprávy o práci a počasí, pak dlouhé noční rozhovory o snech a touhách. Jana byla chytrá, měla vlastní názor na všechno a nebála se mi odporovat. Každé setkání s ní bylo jako závan čerstvého vzduchu. S Klárou jsme se míjeli – ona byla unavená z dítěte, já z práce a z toho, že doma nic není takové, jaké bych chtěl.

Jednou večer jsem přišel domů a Matěj už spal. Klára seděla u stolu a plakala. „Co se děje?“ zeptal jsem se podrážděně. „Mám pocit, že tě ztrácím,“ zašeptala. „Jsi pořád pryč, nemluvíš se mnou…“ Místo abych ji objal, odešel jsem do ložnice a zabouchl za sebou dveře.

S Janou jsme spolu začali trávit čím dál víc času. V práci jsme si domlouvali schůzky pod záminkou projektů, po večerech jsme chodili na víno nebo do kina. Jednou mě políbila. V tu chvíli jsem věděl, že už není cesty zpět.

Doma to bylo čím dál horší. Klára se snažila zachránit, co šlo – vařila moje oblíbená jídla, plánovala výlety, psala mi milé vzkazy na lednici. Já byl ale myšlenkami jinde. Jednoho dne jsem jí řekl pravdu: „Kláro, mám někoho jiného.“

Neplakala. Jen se na mě dívala prázdným pohledem a řekla: „A co Matěj?“ Na to jsem neměl odpověď.

Odstěhoval jsem se k Janě do jejího bytu v Holešovicích. První týdny byly opojné – společné snídaně v kavárně, dlouhé procházky po náplavce, smích a vášeň. Jenže brzy přišly první stíny: Jana byla žárlivá, chtěla mě mít jen pro sebe. Když jsem chtěl vidět Matěje, vyčítala mi to: „To jsi s nimi nebyl dost dlouho? Teď jsi můj.“

Začal jsem Matěje vídat méně a méně. Nejprve jednou týdně v parku, pak jednou za měsíc. Klára mi nikdy nic nevyčítala – vždycky jen podala Matěje mezi dveřmi a zavřela za mnou dveře.

Jednou jsem přišel pozdě na jeho narozeniny. Matěj seděl u stolu s dortem a čekal jen na mě. Když mě uviděl, rozběhl se ke mně a objal mě kolem krku: „Tati, proč už nejsi doma?“ V tu chvíli mi došlo, co všechno jsem ztratil.

S Janou to začalo skřípat – hádky kvůli maličkostem, ticho mezi čtyřmi stěnami bytu. Najednou mi chyběla Klářina klidná přítomnost i Matějův smích. Chtěl jsem to vrátit zpátky, ale věděl jsem, že už to nejde.

Dnes sedím sám v prázdném bytě a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Může člověk najít štěstí na úkor těch nejbližších? A co když už nikdy nedostanu druhou šanci?

Co byste udělali vy na mém místě? Dá se odpustit taková zrada? Nebo je lepší žít s tím, co jsme si sami způsobili?