Na chodníku u Vltavy mi pes olízl krev z dlaně a já věděla, že když se zvednu, už se nevrátím do svého starého života

Klečela jsem na mokrých dlaždicích u tramvajové zastávky na Palmovce a držela psa za krk, aby se nevytrhl. V prstech jsem cítila jeho teplou krev, klouzala mi po kůži a mísila se se špínou z chodníku. Pes lapal po dechu, krátce, jako by mu někdo svíral hrudník, a z tlamy mu šel kovový pach. Kolem někdo křičel, že volá policii, a v dálce zahučela tramvaj, která mohla být další rána—nebo konec.

Ještě před hodinou jsem seděla v kanceláři u Karlína a civěla do monitoru, aniž bych četla řádky. V open space to páchlo přepálenou kávou z automatu a levným parfémem kolegyně, co si vždycky stříkla víc, než bylo snesitelné. Moje hlava byla těžká a prázdná zároveň. V posledních měsících jsem se budila s pocitem, že mi někdo položil na hrudník betonovou desku. Říkala jsem tomu únava. Ve skutečnosti to bylo vyhoření, které už dávno přeteklo do deprese.

Když mi šéf Martin odpoledne hodil na stůl další „hořící“ projekt, jen jsem přikývla. Neprotestovala jsem. Neměla jsem sílu. V břiše mi škublo, jako když čekáte ránu, a já si uvědomila, že se mi třesou ruce. V tu chvíli mi přišla upomínka od dodavatele energií. Druhá. Čísla byla tvrdá, neosobní. Nájem v paneláku na Proseku, zdražené zálohy, pojištění, MHD. A já, která už ani nedokázala dojít do práce bez toho, aby se mi chtělo brečet.

Šla jsem domů pěšky, protože jsem nechtěla do metra. V podchodu to smrdělo močí a mokrým betonem. Venku pršelo, ten ledový listopadový déšť, co se zarývá do rukávů a lepí se na vlasy. U Palmovky jsem ho uviděla. Ne velkého, spíš středního, drsnosrstého, s jedním uchem napůl sklopeným. Nebyl ani čistokrevný, ani roztomilý „instagramový“ pes. Měl srst barvy rezavé hlíny s černým pruhem po hřbetě. A měl na krku provaz.

Nejdřív jsem si myslela, že patří někomu z okolí. Jenže se motal mezi lidmi, přebíhal k silnici a zpátky, jako by něco hledal. Když se rozběhl směrem k tramvajovým kolejím, ztuhla jsem. Něco ve mně se pohnulo, ten poslední zbytek reflexu, který ještě fungoval. Vyrazila jsem za ním.

Všechno se pak stalo rychle. Pes uklouzl na mokrém asfaltu, auto zabrzdilo, ozval se tupý náraz. Křik. A já už byla u něj, ruce jsem měla na jeho srsti, drsné a promáčené. Cítila jsem pod dlaněmi třes jeho svalů a rychlé bušení srdce. Z boku mu tekla krev, tmavá a teplá. Někdo vytáhl telefon a volal policii. Já jsem jen opakovala: „Vydrž, prosím tě, vydrž.“ A nevěděla jsem, komu to říkám víc.

Veterinární kliniku jsem našla podle mapy a podle paniky. Taxi jsem si nemohla dovolit. Vzala jsem ho do náruče, těžší, než vypadal, a běžela. V nose jsem měla pach mokré srsti a železa. Na jazyku jsem cítila slanost vlastních slz. Na recepci se na mě podívali, jako bych byla blázen. „Nemáte majitele?“ zeptala se sestra. „Nevím,“ vydechla jsem. „Prosím, pomozte mu.“

Zaplatila jsem zálohu kartou. Byla to částka, ze které se mi udělalo nevolno. V hlavě mi bliklo: jak tohle vysvětlím? Jak to zaplatím, když už teď sotva držím rozpočet? A pak jsem si uvědomila, že už je pozdě. Ten pes se mi podíval do očí. Nebylo v tom nic hrdinského. Byla v tom prostá, zvířecí potřeba nezemřít.

Seděla jsem na plastové židli v čekárně. Topili tam moc, vzduch byl těžký a páchl dezinfekcí. Můj kabát zasychal a smrděl mokrým psem. Telefon mi vibroval. Martin psal, že zítra musím být dřív. Máma volala, jestli přijedu v neděli na oběd. Já jsem jen zírala na dveře ordinace.

Když veterinář vyšel, řekl, že pes měl štěstí. Žádný zlomený páteř, ale naražená pánev a hluboká rána. „Bude potřebovat klid a péči,“ dodal. „A někdo za něj musí ručit.“

V tu chvíli přišlo první nevratné rozhodnutí. Podepsala jsem papír. Ne že bych chtěla být spasitelka. Jen jsem si nedokázala představit, že ho nechám odvézt někam, kde skončí v kotci a bude čekat, jestli si ho někdo vezme. „Budu ručit,“ řekla jsem. A tím jsem si na krk pověsila dluh i závazek.

Druhý problém přišel hned večer. V mém nájemním bytě byl v domovním řádu zákaz zvířat. Ne přímo, ale „po dohodě s pronajímatelem“. Pronajímatel byl pán, co odpovídal jednou za tři dny a vždycky psal, že „to není vhodné“. Když jsem mu zavolala, zněl otráveně. „Pes? V paneláku? To mi tady rozškrábe dveře.“

„Je po operaci,“ řekla jsem, hlas se mi lámal. „Je klidný. Potřebuju jen čas.“

„Ne,“ řekl. „Buď pes, nebo byt.“

Stála jsem v kuchyni, v ruce vodítko, a cítila jsem, jak mi pod nohama chladnou dlaždice. V lednici páchla cibule a starý sýr. Pes ležel na dece a tiše funěl, každé vydechnutí bylo trochu nepravidelné. Položila jsem mu ruku na bok. Pod srstí jsem cítila teplo a jemné chvění. Podíval se na mě a já věděla, že jestli ho teď odnesu pryč, už se k tomu bytu nikdy nevrátím.

Druhé nevratné rozhodnutí: dala jsem výpověď z nájmu a začala hledat podnájem, kde psa dovolí. V Praze to zní jednoduše, ale není. V inzerátech „bez zvířat“, „max. jedna osoba“, „kauce dva nájmy“. Když jsem řekla „pes po operaci“, lidi zavěšovali. Nakonec mi pomohla sousedka Lenka z vedlejšího vchodu. Vždycky jsme si jen kývly ve výtahu. Teď mi přinesla starou deku a řekla: „Mám známou na Žižkově. Má garsonku a je jí jedno, jestli máš psa.“

Na Žižkově to vonělo jinak. V domě byl starý dřevěný schod, který skřípal, a ve vnitrobloku se držel pach mokrého listí. Byt byl malý, okno do dvora, ale měl jednu zásadní věc: nikdo se neptal, proč mám psa. Stěhovala jsem se s dvěma taškami a jedním zvířetem, které sotva chodilo. V noci jsem spala na matraci na zemi a poslouchala, jak pes dýchá. Jeho dech byl pro mě metronom. Když se na chvíli zastavil, sedla jsem si a dotkla se mu hrudníku, abych cítila, že tam pořád je.

Říkala jsem mu Rony. Ne proto, že by to bylo originální. Prostě mi to ujelo z pusy, když se na mě jednou podíval, jako by čekal jméno. Rony začal řídit můj den. Musela jsem vstát, i když jsem nechtěla. Musela jsem jít ven, i když pršelo a vítr mi rval kapuci z hlavy. V zimě přišel mráz, chodníky byly posypané solí a Rony kulhal. Koupila jsem mu botičky v zverimexu u Flory a pak jsem týden jedla rohlíky z Lidlu, protože na víc nebylo.

Postupně jsem si všimla, že se mi v hlavě děje něco zvláštního. Když jsem šla s Ronem ráno, cítila jsem vůni pečiva z pekárny na rohu. Cítila jsem kouř z komínů, který se držel nízko nad ulicí. Nebyla to radost. Byla to přítomnost. Něco, co jsem dlouho neměla.

Rony ovlivnil i můj vztah s mámou. Ona byla typ, co říkal: „Deprese? To je móda. Za nás se makalo.“ Když jsem jí poprvé řekla, že mám psa, zasyčela: „A z čeho ho budeš živit?“

Pozvala jsem ji k sobě. Byla to chyba i nutnost. Máma přišla, v kuchyni se rozhlížela kriticky. Rony se k ní nepřiblížil. Seděl u dveří a jen ji sledoval. Když máma zvýšila hlas, že jsem nezodpovědná, Rony zavrčel. Ne agresivně, spíš varovně. Máma ztichla. Poprvé v životě ji někdo přerušil jinak než slovem.

„On tě chrání,“ řekla nakonec tiše. A pak, po dlouhé pauze, dodala: „Tak mi řekni, co se s tebou děje.“

Neuměla jsem to. Jen jsem seděla, hladila Ronyho po krku, cítila jsem pod prsty hrubé chlupy a jizvu, která se hojila. A řekla jsem: „Já už nemůžu.“ Ta věta byla třetí nevratné rozhodnutí, i když ještě nebylo jasné jak.

Začala jsem chodit k praktické lékařce. V čekárně to smrdělo starým linoleem a desinfekcí, lidé kašlali a nadávali na pojišťovnu. Když mi doktorka nabídla neschopenku a doporučení na psychiatrii, chtěla jsem utéct. Byrokracie mě děsila. Formuláře, razítka, telefonáty. Ale Rony čekal venku s Lenkou, protože do ordinace nesměl. Věděla jsem, že musím zpátky vyjít ven. A že se na mě bude dívat.

Třetí nevratné rozhodnutí: šla jsem na terapii a vzala si neschopenku. V práci to vybuchlo. Martin mi napsal, že „tohle se v týmu nenosí“. Když jsem se po dvou týdnech vrátila pro věci, kolegové se dívali skrz mě. Já se dívala na hodiny a myslela na to, jestli Rony dostal léky.

Nejtěžší přišlo na jaře. Jednoho večera jsem přišla domů a Rony nebyl u dveří. Bylo ticho. Žádné funění, žádné klapání drápů po podlaze. V nose mě udeřil cizí pach. Spálenina. Otevřela jsem okno a ucítila kouř z bytu o patro níž. Někdo nechal na plotně hrnec.

Rony zmizel.

Běžela jsem po schodech dolů, srdce mi mlátilo až v krku. Dveře sousedů byly pootevřené, uvnitř šedý dým. A uprostřed toho dýmu stál Rony. Kašlal, oči přivřené, ale nehnul se. Vedle něj ležela stará paní, kterou jsem znala jen od vidění. Spadla.

Rony mě přivedl. Nebo spíš mě donutil všimnout si. Vytáhla jsem paní na chodbu, křičela jsem na Lenu, ať volá záchranku. Rony se mi motal pod nohama, horký a rozechvělý. Jeho srst byla cítit kouřem, štiplavě. Když přijeli hasiči, jeden z nich mi řekl, že kdybych přišla o pět minut později, mohlo to dopadnout jinak.

Tu noc jsem se bála, že Ronyho ztratím. Kašlal ještě dva dny. Seděla jsem vedle něj, ruku na jeho hrudi, cítila jsem rychlý tep a teplo, které se z něj valilo. Vztekala jsem se na sebe, že jsem ho nechala samotného. Že jsem mu nezavřela okno. Že jsem si myslela, že už se nic špatného nestane.

Zázraky se neděly. Jen obyčejné věci. Rony se z toho dostal, ale měl citlivé dýchání. Paní sousedka skončila v nemocnici a její syn mi pak přinesl bonboniéru a řekl: „Nevím, jak vám poděkovat.“ Já jsem mu odpověděla: „Poděkujte psovi.“ A bylo mi do breku, protože jsem věděla, že bez Ronyho bych ten dým možná ignorovala. Stejně jako jsem ignorovala vlastní život.

Dneska pořád nemám všechno srovnané. Peníze jsou napjaté. Veterina mi visí v kalendáři jako dluh, který splácím po kouskách. Někdy mám ráno chuť zůstat pod dekou a dělat, že svět neexistuje. A pak Rony položí čumák na moje zápěstí. Je studený a mokrý. Zatlačí. A já vstanu.

Nevím, jestli mě zachránil on, nebo jestli jsem se zachránila skrz něj. Jen vím, že jsem kvůli němu odešla z bytu, přiznala nemoc a přestala předstírat, že všechno zvládám sama.

Kde je hranice mezi odpovědností a tím, že si na sebe naložíme další břemeno? A kdo z nás by dokázal udělat nevratné kroky jen proto, že jedno zvíře odmítlo odejít z našeho života?