Můj muž se vrátil z pracovní cesty jiný. Dva dny nato jsem ho našla na fotce v náručí cizí ženy. Co teď?

„Petr, co se děje? Proč se mnou nemluvíš?“ vyhrkla jsem, když už třetí večer seděl v kuchyni, zíral do telefonu a odpovídal mi jen jednoslabičně. Vždycky, když se vracel z pracovních cest, přivezl mi aspoň balíček mých oblíbených lentilek nebo nějakou drobnost z benzínky. Tentokrát nic. Jen ticho a jeho pohled upřený někam skrz mě.

„Jsem unavený, Jano. Měl jsem těžký týden,“ zamumlal a odešel do ložnice. Slyšela jsem, jak za sebou zavřel dveře. Zůstala jsem stát v kuchyni s hrnkem čaje v ruce a s pocitem, že se mi pod nohama rozpadá podlaha.

Druhý den jsem to zkoušela znovu. „Pojď se mnou na procházku. Potřebuju si s tebou popovídat.“

„Nemám náladu. Bolí mě hlava,“ odpověděl a ani se na mě nepodíval.

Začala jsem si všímat detailů. Nechal si zapnutý telefon na tichý režim, pořád ho měl u sebe. Když mu někdo volal, šel do koupelny nebo na balkon. V noci se převaloval a vzdychal ze spaní. Přes den byl nervózní, podrážděný, někdy až hrubý.

Snažila jsem se to omlouvat – možná je opravdu přepracovaný, možná má starosti v práci. Ale v koutku duše jsem cítila strach. Něco bylo špatně.

Pak přišel ten večer, kdy jsem seděla u počítače a bezmyšlenkovitě projížděla Facebook. Najednou mi vyskočila fotka ve skupině „Život v Brně“. Petr stál na nějaké firemní akci – poznala jsem jeho sako i kravatu – a objímal ženu s dlouhými tmavými vlasy. Smála se na něj a on na ni hleděl pohledem, který už měsíce nepatřil mně.

Zamrazilo mě. Srdce mi bušilo až v krku. Klikla jsem na fotku a přečetla si komentáře: „Super pár!“, „Moc vám to sluší!“, „Konečně jsi šťastný, Petře!“

Cítila jsem, jak se mi dělá špatně od žaludku. V hlavě mi běžely vzpomínky – naše první rande v kavárně na náměstí Svobody, svatba na radnici v Králově Poli, společné dovolené v Jeseníkách… A teď tohle.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli vedle Petra, který spal jako dřevo. Ráno jsem mu položila telefon před nos.

„Chceš mi něco říct?“

Zbledl. Chvíli mlčel, pak se zhluboka nadechl a řekl: „Jano… je mi to líto.“

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se tiše.

„Pár měsíců… Seznámili jsme se na školení v Praze. Neplánoval jsem to… prostě to přišlo.“

Seděla jsem tam jako opařená. Všechno ve mně křičelo – vztek, smutek, ponížení. Chtěla jsem křičet, házet věcmi, ale místo toho jsem jen tiše plakala.

„A co teď?“ zeptala jsem se po chvíli.

Petr mlčel. „Nevím,“ řekl nakonec. „Mám tě rád… ale s Lenkou je to jiné.“

Lenka. Tak už má i jméno.

Další dny byly jako zlý sen. Petr chodil domů později a později, já se snažila fungovat kvůli dětem – Aničce je osm a Tomášovi pět – ale byla jsem jen stínem sama sebe. Děti cítily napětí a ptaly se: „Mami, proč je táta pořád smutný? Proč spolu nemluvíte?“

Jednou večer jsem zaslechla Aničku šeptat Tomášovi: „Myslíš, že se naši rozvedou?“

To mě dorazilo.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem někoho, kdo mě vyslechne a pomůže mi najít cestu ven z toho bludiště bolesti a nejistoty.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív než obvykle. Sedl si ke mně do kuchyně a řekl: „Jano, rozhodl jsem se odejít.“

Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Věděla jsem to už dávno, ale slyšet to nahlas bolelo víc než cokoliv jiného.

„A co děti?“ zeptala jsem se.

„Budu je vídat, slibuju… Nechci o ně přijít.“

Sbalil si pár věcí a odešel. Děti plakaly, já taky.

Následující týdny byly peklo. Musela jsem vysvětlovat rodině i kamarádům, co se stalo. Někteří mě litovali, jiní soudili – prý jsem měla být víc pozorná manželka, prý bych měla bojovat za rodinu… Ale jak mám bojovat za někoho, kdo už nechce být součástí našeho života?

Jednou večer mi volala tchyně: „Janičko, prosím tě, nemůžeš Petrovi odpustit? Každý dělá chyby…“

„Teto Aleno,“ odpověděla jsem unaveně, „já už nemám sílu odpouštět pořád dokola.“

Začala jsem znovu žít – pomalu a bolestivě. Chodila jsem s dětmi do parku, začala běhat po ránu kolem řeky Svratky, občas jsme si s kamarádkami zašly na víno do vinárny na Veveří.

Ale pořád to bolí.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co kdybych byla jiná? Co kdybych si všimla dřív? Co když už nikdy nebudu šťastná?

Ale pak slyším smích svých dětí z vedlejšího pokoje a uvědomím si: Život jde dál.

Možná nejsem dokonalá manželka ani matka… Ale aspoň už nejsem loutka ve vlastním životě.

A tak se ptám vás: Myslíte si, že má cenu odpouštět nevěru? Nebo je lepší začít znovu? Jak byste se rozhodli vy?