Moje nejlepší kamarádka si vzala mého exmanžela a zradila mě, když jsem ji nejvíc potřebovala. Můj příběh o bolesti, zradě a hledání odpuštění.

„To nemyslíš vážně, Jano! Jak jsi mi to mohla udělat?“ křičela jsem do telefonu, zatímco mi slzy stékaly po tváři. V kuchyni voněla káva, ale já ji necítila. Všechno se ve mně svíralo. Jana mlčela na druhém konci, jen jsem slyšela její tiché dýchání. „Promiň, Hanko… já… nevím, co říct,“ zašeptala nakonec.

Bylo to jako rána do břicha. Jana byla moje nejlepší kamarádka už od základky. Spolu jsme seděly v lavici, spolu jsme poprvé ochutnaly víno na chatě u její babičky v Jizerských horách, spolu jsme plakaly kvůli klukům. A teď? Teď mi oznámila, že si bere mého bývalého manžela Petra. Toho Petra, se kterým jsem strávila deset let života a s kterým mám osmiletou dceru Klárku.

Rozvod s Petrem byl peklo. On si našel jinou – tehdy jsem netušila, že je to právě Jana. Myslela jsem si, že mám v Janě oporu. Když jsem jí volala v noci a brečela do sluchátka, utěšovala mě. „Neboj, Hani, všechno bude dobrý. Jsem tu pro tebe.“ Lhala mi celou dobu? Nebo si to jen namlouvala?

Po rozvodu jsem zůstala sama v našem bytě na Proseku. Klárka střídavě u mě a u Petra. Každý den jsem bojovala s pocitem selhání – jako žena, jako matka, jako kamarádka. V práci v účetní firmě jsem dělala chyby, šéfová na mě tlačila. Večer jsem seděla u stolu s lahví vína a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo.

Jednou večer mi Jana napsala: „Musíme si promluvit.“ Sešly jsme se v kavárně na Letné. Seděla tam už s kávou a nervózně si hrála s prstýnkem na ruce. „Hani… já… já a Petr… jsme spolu.“ V tu chvíli se mi zatmělo před očima. „Jak dlouho?“ vydechla jsem. „Půl roku,“ přiznala tiše.

Zvedla jsem se a odešla. Doma jsem brečela do polštáře tak dlouho, až mě bolela hlava. Klárka přišla ke mně: „Mami, proč pláčeš?“ Objala mě a já jí nemohla říct pravdu.

Od té chvíle se Jana přestala ozývat. Když jsem jí psala, neodpovídala. Když jsem ji potkala ve městě, otočila hlavu na druhou stranu. Zůstala jsem sama – bez muže i bez nejlepší kamarádky.

Nejhorší bylo, když přišel den svatby. Klárka mi řekla: „Tati říkal, že bude svatba a já tam mám být družička.“ Srdce mi puklo žárlivostí i smutkem. Moje dcera bude na svatbě svého otce s mojí bývalou nejlepší kamarádkou.

Maminka mi říkala: „Haničko, musíš jít dál. Život nekončí.“ Ale jak? Každý den byl boj – ráno vstát, připravit Klárku do školy, jít do práce, tvářit se silně před kolegy i před rodinou.

Jednou večer mi volal Petr: „Hanko, můžeš si vzít Klárku o víkendu? Máme s Janou oslavu.“ Jeho hlas byl klidný, skoro šťastný. Cítila jsem vztek i bezmoc zároveň.

Začala jsem chodit k psycholožce. Poprvé v životě jsem někomu řekla všechno – o zradě, o samotě, o tom, jak se bojím budoucnosti. „Musíte odpustit hlavně sama sobě,“ řekla mi doktorka Novotná.

Pomalu jsem se učila žít bez Jany i bez Petra. Našla jsem si nové kamarádky – Lenku z práce a sousedku Martinu. S Klárkou jsme začaly chodit na keramiku a na výlety do Stromovky.

Jednou mi Jana napsala: „Promiň mi to všechno.“ Dlouho jsem přemýšlela, jestli jí odpustit. Nakonec jsem jí odepsala: „Možná jednou odpustím. Ale už nikdy nebudeme jako dřív.“

Dnes už vím, že život jde dál i po největší zradě. Ale někdy v noci se ptám sama sebe: Proč právě ona? Proč právě já? Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste nejlepší kamarádce takovou zradu?