Když musíš volit mezi rodinou a svým snem: Příběh o tom, co znamená ztratit i najít sám sebe

„Proč to děláš, Lenko? Proč nám tohle děláš?“ křičela na mě máma přes stůl, zatímco táta mlčky zíral do talíře. V kuchyni voněla svíčková, ale vzduch byl hustý napětím. Moje ruce se třásly, když jsem si přehrávala v hlavě všechno, co jsem jim chtěla říct. „Protože už nemůžu dál žít jen podle vašich představ,“ zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích.

Bylo mi třicet tři a měla jsem pocit, že jsem svůj život promarnila. Vždycky jsem byla ta hodná dcera – vystudovala jsem ekonomku v Praze, našla si slušnou práci v bance, vdala se za Petra, kterého mi rodiče schvalovali, a porodila dvě děti. Každý den jsem vstávala v šest, chystala snídaně, běžela do práce, odpoledne vyzvedla děti ze školky a večer padla únavou do postele. Všechno bylo správně. Jenže já byla uvnitř prázdná.

Jednou večer, když děti spaly a Petr byl na služební cestě, jsem otevřela starý skicák. Malování mě vždycky naplňovalo, ale od maturity jsem na to neměla čas. Začala jsem kreslit – nejdřív jen tak pro sebe, pak jsem si založila Instagram a začala sdílet svoje obrázky. Lidé mi psali krásné komentáře. Najednou jsem měla pocit, že žiju.

Jenže pak přišla nabídka – galerie v Brně chtěla uspořádat moji první výstavu. Byla to šance, o které jsem snila od dětství. Ale znamenalo to méně času pro rodinu, možná i změnu práce. Když jsem to řekla Petrovi, jeho tvář ztvrdla: „To nemyslíš vážně. Máš rodinu. Děti tě potřebují.“

Začaly hádky. Petr mi vyčítal sobectví, máma plakala do telefonu: „Lenko, co jsme tě to naučili? Rodina je přece na prvním místě!“ Táta se mnou přestal mluvit úplně. Děti nechápaly, proč je máma najednou smutná a často zavřená v pokoji s barvami.

Jednoho večera mě malá Anička objala: „Maminko, proč jsi pořád smutná?“ A já nevěděla, co odpovědět. Chtěla jsem být dobrou mámou i sama sebou. Ale šlo to vůbec?

Rozhodnutí přišlo jednoho deštivého rána. Seděla jsem v tramvaji cestou do práce a dívala se na promočené ulice Prahy. Najednou mi došlo, že pokud teď neudělám něco pro sebe, už nikdy nebudu šťastná – ani pro děti, ani pro Petra.

Dala jsem v práci výpověď. Petr byl vzteklý: „Co budeš dělat? Malováním nás neuživíš!“ Máma mi řekla, že ji zklamu. Táta jen zavrtěl hlavou. Ale já cítila úlevu.

První týdny byly těžké. Peníze rychle ubývaly a výstava se blížila. Petr se mnou skoro nemluvil a doma byla atmosféra na bodu mrazu. Děti byly zmatené a často plakaly.

Pak přišel den vernisáže. Stála jsem v galerii mezi svými obrazy a poprvé za dlouhou dobu cítila hrdost. Lidé se zastavovali u mých obrazů, ptali se na příběhy za nimi. Někteří plakali dojetím.

Po výstavě mi napsala jedna žena: „Děkuji vám za odvahu. Díky vám jsem si uvědomila, že i já mám právo žít svůj sen.“

Petr nakonec odešel. Rozvod byl bolestivý a děti to nesly těžce. Máma mi dlouho nevolala. Ale já věděla, že jsem udělala správně – poprvé v životě jsem byla sama sebou.

Dnes mám malý ateliér na Žižkově a pořádám kurzy pro ženy, které chtějí znovu najít samy sebe skrze umění. S dětmi jsme si našli nový rytmus života – není dokonalý, ale je náš.

Někdy večer sedím u okna s hrnkem čaje a přemýšlím: Bylo to všechno nutné? Musí člověk opravdu ztratit tolik, aby našel sám sebe? Co byste udělali vy na mém místě?