Hostem ve vlastním domě: Můj boj za respekt a místo v rodině manžela

„Jsi tu jen hostem, Lucie. Tohle je dům mých rodičů.“ Ta věta mě zasáhla jako ledová sprcha. Seděli jsme s Tomášem v kuchyni, kde ještě voněla večeře, kterou jsem připravila. Jeho matka, paní Novotná, právě odnesla talíře a vrátila se s pohledem, který říkal víc než slova. V tu chvíli jsem pochopila, že nejsem doma.

Bylo mi dvacet osm, když jsme se s Tomášem vzali. Měla jsem sny o vlastním bytě, o společném životě, kde budeme rozhodovat jen my dva. Ale Tomáš trval na tom, že zůstaneme u jeho rodičů v rodinném domě v Říčanech. Prý je to jen na chvíli, než našetříme na něco vlastního. Jenže ta chvíle se protahovala měsíce a pak roky.

První týdny byly plné naděje. Pan Novotný byl tichý, ale laskavý muž, který většinu času trávil na zahradě nebo v dílně. Zato jeho žena byla všude. Každé ráno mi připomínala, jak se správně skládají ručníky, jak se má vytírat podlaha a že Tomáš má rád k večeři svíčkovou podle jejího receptu. Snažila jsem se přizpůsobit, ale nikdy to nebylo dost dobré.

Jednoho večera jsem zaslechla rozhovor mezi Tomášem a jeho matkou za zavřenými dveřmi. „Myslíš, že se tu Lucie někdy opravdu zabydlí?“ ptala se tiše. „Nevím, mami. Je to tu pro ni těžké,“ odpověděl Tomáš. Cítila jsem slzy v očích. Proč se mě nikdo nezeptá, jak mi je?

Začala jsem se stahovat do sebe. V práci jsem byla veselá a společenská, ale doma jsem byla tichá a opatrná. Každý můj krok byl sledován. Když jsem jednou zapomněla zamést chodbu, paní Novotná mi to připomněla před celou rodinou u nedělního oběda: „U nás jsme vždycky měli pořádek.“ Tomáš mlčel.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív a slyšela smích z obýváku. Tomáš tam seděl s rodiči a jeho sestrou Petrou. Když jsem vešla, smích utichl. „Ahoj,“ pozdravila jsem nejistě. Petra se na mě usmála: „Ahoj Lucie, máma zrovna vyprávěla, jak jsi minule spálila bábovku.“ Všichni se zasmáli. Cítila jsem se malá a zbytečná.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do lesa za domem. Tam jsem mohla být sama sebou, přemýšlet a plakat bez svědků. Přemítala jsem, jestli mám sílu odejít. Ale milovala jsem Tomáše a doufala, že se něco změní.

Jednou večer jsem našla odvahu a řekla Tomášovi: „Necítím se tu jako doma. Připadám si jako host.“ Podíval se na mě unavenýma očima: „Lucie, vždyť víš, že naši jsou zvyklí na svůj režim. Musíme to vydržet.“

„Ale já už nemůžu,“ zašeptala jsem.

Následující týdny byly plné hádek a ticha. Tomáš byl rozpolcený mezi mnou a rodiči. Paní Novotná mi začala vyčítat i maličkosti: „Tohle jsi neumyla pořádně,“ nebo „Tomáš nikdy neměl tak špatně vyžehlené košile.“

Jednoho dne přišla rána – pan Novotný měl infarkt. Všichni jsme byli v šoku. Najednou šly všechny spory stranou a já pomáhala s péčí o něj. Byla jsem u něj v nemocnici častěji než jeho vlastní dcera Petra.

Po návratu domů mi pan Novotný jednou tiše řekl: „Děkuju ti, Lucie. Bez tebe bych to nezvládl.“ Bylo to poprvé, co mě někdo z rodiny ocenil.

Ale paní Novotná byla neoblomná. Jednoho večera mi řekla: „Lucie, já vím, že se snažíš, ale nikdy nebudeš jako moje dcera.“

V tu chvíli mi došlo, že čekat na přijetí je marné.

Začala jsem hledat podnájem. Když jsem to řekla Tomášovi, byl zdrcený: „To přece nemůžeš udělat! Co naši?“

„A co já?“ vykřikla jsem poprvé v životě nahlas.

Odešla jsem do malého bytu v Praze-Libni. První noc jsem brečela do polštáře, ale cítila jsem úlevu. Tomáš za mnou párkrát přijel, ale nikdy nenašel odvahu odejít od rodičů.

Dnes žiju sama už druhý rok. Naučila jsem se být sama sebou a vážit si svých pocitů. Občas potkám Tomáše ve městě – je smutný a unavený.

Někdy si říkám: Proč je pro některé lidi tak těžké postavit se za toho, koho milují? A kolik žen v Česku žije stejný příběh jako já?