Celý život jsem pomáhala nejlepší kamarádce. Když jsem sama potřebovala pomoc, zjistila jsem, že mě roky okrádala.

„To snad nemyslíš vážně, Báro! Tohle jsi mi udělala ty?“ křičela jsem tehdy v kuchyni, když mi v ruce zůstávaly důkazy, které mi rozbily celý svět na kousky. Bára stála naproti mně, ruce se jí třásly a v očích měla slzy. Ale já už nemohla cítit soucit. Jen vztek a bolest.

Všechno začalo dávno předtím, než jsem pochopila, jak moc jsem byla slepá. S Bárou jsme se znaly od základky v Pardubicích. Byla to ta holka, co seděla v poslední lavici a nikdy neměla svačinu. Já jí ji vždycky dala půlku svojí housky se šunkou. Od té doby jsme byly nerozlučné. Prožívaly jsme spolu první lásky, rozchody, maturitu i přijímačky na vysokou. Když jí umřela maminka, byla jsem u ní doma tři dny v kuse a vařila jí čaj s medem. Ona mi zase pomáhala, když mě opustil můj první kluk Petr a já si myslela, že už nikdy nebudu šťastná.

Po škole jsme si našly podnájem v Praze. Já začala pracovat jako účetní ve stavební firmě, Bára střídala brigády a často byla bez práce. Nikdy jsem jí to nevyčítala. Když neměla na nájem, zaplatila jsem to za ni. Když potřebovala půjčit na nový telefon nebo na opravu kola, vždycky jsem jí peníze dala. „Vrátím ti to hned, jak budu moct,“ říkala pokaždé a já jí věřila.

Moje máma mi občas říkala: „Jsi moc hodná, Lucko. Ale lidi nejsou vždycky takoví, jak si myslíš.“ Smála jsem se tomu a odpovídala: „Bára by mě nikdy nezradila.“

Jenže pak přišel rok 2022 a všechno se změnilo. Táta měl mrtvici a já musela jezdit každý víkend do Pardubic starat se o něj i o mámu. V práci mi snížili úvazek a peněz bylo najednou málo. Poprvé v životě jsem potřebovala pomoc já. Báru jsem poprosila, jestli by mohla zaplatit půlku nájmu včas nebo mi aspoň půjčit na léky pro tátu. Slíbila to, ale peníze nikdy nepřišly.

Začala jsem si všímat zvláštních věcí – z účtu mi mizely drobné částky, někdy chyběly peníze z peněženky. Myslela jsem si, že jsem jen roztržitá. Jednou večer jsem ale přišla domů dřív a slyšela Báru po telefonu: „Neboj, Lucka si ničeho nevšimne. Pošlu ti to zítra.“ Ztuhla jsem ve dveřích. O čem to mluvila?

Začala jsem pátrat. Prohlédla jsem si výpisy z účtu a zjistila, že někdo pravidelně vybírá peníze z mé karty – vždycky v době, kdy byla doma jen Bára. Srdce mi bušilo až v krku. Když jsem ji konfrontovala, nejdřív zapírala. Pak se rozplakala: „Promiň, Lucko! Já už nevěděla kudy kam… Měla jsem dluhy a bála jsem se ti to říct.“

„A proto jsi mě okrádala? Roky? Když jsi věděla, že bych ti pomohla i zadarmo?“ křičela jsem a slzy mi tekly po tvářích.

Bára se sesunula na zem a brečela: „Já vím, že jsem hrozná… Ale ty máš vždycky všechno! Práci, rodinu… Já nemám nic.“

V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy jsem ji bránila před ostatními, kdy jsem jí půjčovala poslední stovku nebo ji utěšovala po hádce s jejím tátou alkoholikem.

Zavolala jsem mámě: „Mami, můžeš pro mě přijet? Já už tady nemůžu zůstat.“

Doma v Pardubicích jsem několik týdnů jen ležela a brečela. Máma mě objímala a říkala: „To přebolí, uvidíš.“ Ale já měla pocit, že už nikdy nikomu nebudu moct věřit.

Bára mi psala dlouhé zprávy – omluvy, prosby o odpuštění, sliby, že všechno vrátí. Ale já už neměla sílu jí odpovídat.

Jednou večer přišel táta do pokoje a sedl si ke mně na postel: „Víš, Lucko… Lidi dělají chyby. Ale některé věci se prostě odpustit nedají.“

Začala jsem chodit na procházky po Labi a pomalu se učila být sama se sebou. Přemýšlela jsem o tom, proč jsem byla tak slepá – proč jsem neviděla varovné signály? Proč jsem pořád věřila tomu nejlepšímu v lidech?

Dnes už zase bydlím sama v Praze. Mám novou práci i nové kamarády – ale už nikdy nikoho nepustím tak blízko k sobě jako Báru.

Někdy v noci se ptám sama sebe: Dá se vůbec po takové zradě ještě někomu věřit? Nebo je lepší spoléhat jen na sebe?