„Bez tebe jsi nula!” – Rok poté jsem vedla jeho podnik. Příběh Jany z Brna

„Bez tebe jsi nula! Kdybych tě nevzal, skončila bys někde na ulici!“ řval na mě Petr, když jsem mu mezi dveřmi balila poslední tašku. Jeho hlas se rozléhal po našem bytě v Brně-Žabovřeskách, kde jsme spolu žili deset let. V ruce jsem svírala klíče, které už mi nepatřily, a v očích mě pálily slzy. Za mnou stála jeho nová přítelkyně, Lucie, s vítězným úsměvem na rtech. „Tak už běž, Jano. Petr si zaslouží někoho lepšího,“ pronesla sladce a já měla chuť jí jednu vrazit. Místo toho jsem se nadechla, sebrala poslední zbytky hrdosti a odešla.

První noc jsem spala u kamarádky Katky na rozkládacím gauči. „To je hajzl,“ šeptala mi do vlasů, když jsem jí mezi vzlyky vyprávěla, jak mě Petr podvedl s Lucií, účetní z jeho firmy. „A co teď budeš dělat?“ ptala se opatrně. Já nevěděla. Měla jsem vystudovanou ekonomku, ale posledních pět let jsem dělala jen papíry pro Petrovu stavební firmu – zadarmo, samozřejmě. Všechno bylo napsané na něj. Dům, auto, dokonce i pes.

Dny se táhly jako med. Petr mi poslal rozvodové papíry a vzkaz: „Nečekej žádné alimenty, všechno je moje.“ Katka mi pomáhala hledat práci, ale všude chtěli praxi z posledních let nebo mladší holky. Bylo mi třicet osm a připadala jsem si stará a zbytečná.

Jednoho dne mi zavolal pan Novotný, dlouholetý klient firmy: „Jano, kde jsou faktury za minulý měsíc? Petr mi nebere telefon.“ Zjistila jsem, že Petr od chvíle, co jsem odešla, nezvládá papíry ani komunikaci se zákazníky. Firma začala dlužit dodavatelům, zaměstnanci nedostávali výplaty včas. Novotný mě prosil o pomoc. „Jste jediná, kdo tomu rozumí.“

Petr mi volal až za týden. „Jestli mi pomůžeš dát to do kupy, dostaneš zpátky aspoň auto,“ slíbil neochotně. Lucie mezitím zjistila, že podnikání není jen o luxusních večeřích a drahých kabelkách. „Jestli to zkrachuje, budeš za blbce,“ syčela na něj podle slov jednoho ze zaměstnanců.

Souhlasila jsem – ne kvůli autu, ale protože jsem chtěla dokázat sobě i jemu, že nejsem nula. Pracovala jsem dvanáct hodin denně. Vyřizovala jsem pohledávky, volala klientům, přesvědčovala dodavatele, aby ještě chvíli počkali na peníze. Zaměstnanci mi začali věřit víc než Petrovi. „Kdybyste tu byla šéfka vy, všechno by šlapalo,“ říkal mi Mirek, stavbyvedoucí.

Jednou večer jsem seděla v kanceláři a Petr přišel opilý. „Proč jsi mě opustila? Vždyť jsme mohli být šťastní,“ brečel mi na rameni. „Ty jsi mě vyhodil,“ připomněla jsem mu tiše. „Lucie tě stejně podvádí s tím právníkem.“ Jen pokrčil rameny a usnul na gauči.

Za pár měsíců byla firma zase v plusu. Petr už skoro nechodil do práce a Lucie ho opustila. Jednoho dne přišel s prosbou: „Jano, nechceš to převzít? Já už na to nemám nervy.“ Chvíli jsem váhala – měla jsem mu odpustit? Nebo ho nechat padnout?

Vzala jsem to. Podepsali jsme smlouvu u notáře – firma byla moje. První den jako majitelka jsem si oblékla nové šaty a prošla se po stavbě. Zaměstnanci tleskali. Katka mi přinesla kytici: „Jsi nejlepší!“

Dnes je to rok od chvíle, kdy mě Petr vyhodil z domu. Mám vlastní byt v centru Brna, firmu, která prosperuje, a hlavně sebevědomí, které mi Petr roky bral.

Někdy si říkám: Proč musí člověk spadnout až na dno, aby zjistil, co v něm opravdu je? A kolik žen ještě žije ve stínu někoho jiného místo toho, aby zazářily samy?