Synova tajemství: Kolik stojí mateřská láska?

„Mami, prosím tě, hlavně to nikdy neříkej Lence. Ona by to nepochopila.“ Tomášův hlas zněl naléhavě, skoro až zoufale. Seděli jsme spolu v kuchyni, kde voněla čerstvě uvařená káva, ale mezi námi viselo něco těžkého, co ani ta vůně nedokázala rozptýlit. V ruce jsem svírala obálku s penězi, které mi Tomáš právě podal. Byla jsem zvyklá na jeho drobné dárky, ale tohle bylo jiné. Každý měsíc mi už půl roku posílal skoro třetinu svého platu – a pokaždé mě prosil o mlčenlivost.

„Ale Tomáši, proč to děláš? Vždyť máš vlastní rodinu, děti…“ šeptala jsem a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Věděla jsem, že s Lenkou mají dvě malé holčičky, hypotéku na byt v Modřanech a že peněz není nikdy dost.

Tomáš se podíval stranou. „Ty víš, že bych ti dal všechno na světě. Vždyť jsi mě vychovala sama, táta odešel, když mi bylo pět. Nikdy jsi si nestěžovala, nikdy jsi nic nechtěla. Ale teď… já prostě chci, abys měla klidné stáří.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Ale za jakou cenu? Co když se to Lenka dozví? Co když…“

„Mami, prosím tě,“ přerušil mě ostřeji, než měl ve zvyku. „Lenka by to nepochopila. Myslí si, že všechno musí jít na děti a na byt. Ale já… já prostě chci pomoct i tobě.“

A tak jsem mlčela. Každý měsíc jsem přijímala peníze a s nimi i tíhu tajemství. S Lenkou jsme se vídaly méně a méně. Dřív jsme spolu chodily na procházky do Prokopského údolí, povídaly si o dětech i o životě. Teď jsem cítila, že mezi námi roste zeď.

Jednou večer mi Lenka zavolala. Její hlas byl napjatý: „Jano, můžu se tě na něco zeptat? Nevíš, proč má Tomáš poslední dobou tak málo peněz? Pořád říká, že něco splácí… Ale hypotéku platíme společně a žádné nové půjčky nemáme.“

Zatajila jsem dech. „Nevím, Leni… Možná má nějaké výdaje v práci?“ zalhala jsem poprvé v životě člověku, kterého jsem měla ráda jako vlastní dceru.

Po tom telefonátu jsem nemohla spát. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely otázky: Dělám správně? Mám právo přijímat ty peníze? Nebo tím jen podporuju lež?

Jednoho dne přišel Tomáš domů později než obvykle. Lenka seděla v kuchyni s červenýma očima a Tomáš vypadal zničeně.

„Tak už to vím,“ řekla Lenka tiše. „Vím, že dáváš peníze mámě.“

Tomáš zbledl. „Leni… já…“

„Proč jsi mi to neřekl?“ vybuchla najednou Lenka. „Myslela jsem, že jsme tým! Že všechno děláme spolu! Máme dvě děti, hypotéku… A ty tajíš peníze přede mnou?“

Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla v krku. Tomáš se na mě podíval s prosbou v očích.

„To není tak, jak si myslíš,“ začal Tomáš nejistě. „Já jen… chtěl jsem mámě vrátit aspoň něco za všechno, co pro mě udělala.“

Lenka se rozplakala. „A co já? Co naše holky? Myslíš si, že já bych tvou mámu nechala někdy bez pomoci? Ale proč jsi mi lhal?“

Bylo ticho. Jen tikot hodin na zdi připomínal plynutí času.

Nakonec jsem promluvila já: „Leni, promiň mi to. Já… nikdy jsem nechtěla být mezi vámi překážkou.“

Lenka vstala a odešla do ložnice. Tomáš zůstal sedět u stolu a díval se do prázdna.

Od té doby už nic nebylo jako dřív. S Lenkou jsme spolu mluvily jen zdvořile o dětech a počasí. Tomáš byl uzavřený a smutný. Peníze už mi neposílal – a já cítila úlevu i bolest zároveň.

Začala jsem přemýšlet: Je mateřská láska opravdu o tom, kolik kdo komu dá? Nebo je to o důvěře a upřímnosti? A kde je hranice mezi pomocí a lží?

Někdy večer sedím sama v kuchyni a ptám se sama sebe: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla od začátku říct pravdu? Co byste udělali vy na mém místě?