Nedělní ráno, které změnilo všechno: Když jsem omylem zvedla manželův telefon

„Halo?“ řekla jsem rozespale, když jsem v nedělním tichu sáhla po vibrujícím telefonu na nočním stolku. Byla jsem ještě zachumlaná v dece, hlavou mi běžely plány na líné dopoledne – káva, procházka s dětmi, možná film. Místo toho se ozvalo ticho, které trvalo o zlomek vteřiny déle, než by mělo. Pak se ozval ženský hlas – klidný, až příliš jistý sám sebou: „Dobrý den… Myslela jsem, že to bude on.“

Ztuhla jsem. V hlavě mi zabzučelo. „Kdo volá?“ vyhrkla jsem, ale žena na druhé straně nezaváhala. „To je jedno. On ví.“ A zavěsila.

Seděla jsem v posteli a dívala se na telefon v ruce, jako by to byl cizí předmět. Petr, můj manžel, ještě spal vedle mě. Jeho klidný dech mě najednou rozčiloval. Všechno ve mně křičelo, že tohle není normální. Že ten hlas nebyl omyl.

Celý den jsem byla jako na trní. Petr si ničeho nevšiml – nebo možná jen předstíral. Děti chtěly jít na hřiště, já se snažila být normální, ale v hlavě mi pořád zněla ta věta: „On ví.“

Večer, když děti usnuly a Petr si nalil víno, sedla jsem si naproti němu ke stolu. „Petře… kdo ti dneska ráno volal?“ zeptala jsem se co nejklidněji.

Zvedl oči od mobilu a na vteřinu se mu v nich mihlo něco, co jsem neznala. „Nevím, asi někdo z práce,“ pokrčil rameny.

„Byla to žena,“ řekla jsem tiše. „A nebyla překvapená, že jsem to zvedla já.“

Petr se zamračil. „Prosím tě, Lucko, co blázníš? Máme v práci samé ženské.“

Ale já už věděla. Něco ve mně se zlomilo. Začala jsem pátrat – prohlížet si jeho zprávy, sledovat jeho chování. Každý večer byl najednou déle v práci, mobil měl pořád u sebe. Když jsem se ho ptala na cokoliv konkrétního, začal být podrážděný.

Jednou večer jsem našla v jeho bundě účtenku z kavárny na Vinohradech – místo, kam jsme spolu nikdy nechodili. Dvě kávy a dort. Když jsem ho konfrontovala, vybuchl: „To už mi ani nevěříš? To mám každou účtenku schovávat?“

Začali jsme se hádat skoro každý den. Děti to cítily – dcera Anička se mě ptala, proč je tatínek pořád smutný a proč tolik křičíme. Syn Honzík začal být uzavřený a nechtěl chodit domů ze školy.

Jednoho večera jsem už nevydržela a zavolala své sestře Martině. „Marti, myslíš si… že by mě Petr mohl podvádět?“

Chvíli bylo ticho. Pak Martina řekla: „Lucko, já nevím. Ale ty to asi cítíš sama.“

Začala jsem přemýšlet o všem – o těch letech společného života, o tom, jak jsme spolu stavěli byt v Modřanech, jak jsme plánovali dovolenou u Lipna a jak jsme se smáli nad prvními krůčky dětí. Kde se to pokazilo?

Jednou v noci jsem nemohla spát a šla do kuchyně pro vodu. Petr seděl potmě u stolu a koukal do prázdna.

„Petře… miluješ mě ještě?“ zeptala jsem se tiše.

Dlouho mlčel. Pak řekl: „Já nevím.“

Ta slova mě bodla jako nůž. V tu chvíli jsem pochopila, že už nic nebude jako dřív.

Následující týdny byly peklo. Snažili jsme se před dětmi tvářit normálně, ale bylo to čím dál těžší. Petr byl odtažitý, já podezíravá a unavená.

Jednoho dne mi přišla zpráva od neznámého čísla: „Omlouvám se, nechtěla jsem vám ublížit.“

Bylo jasné, kdo píše. Odepsala jsem jen: „Proč?“

Odpověď nepřišla.

Začala jsem chodit k psycholožce. Potřebovala jsem pochopit sama sebe i to, co vlastně chci dál. Bylo mi jasné, že takhle žít nemůžeme – ani kvůli dětem, ani kvůli sobě.

Po několika měsících jsme s Petrem seděli naproti sobě u rozvodového stolu na úřadě Prahy 4. Bylo to tiché a smutné rozloučení dvou lidí, kteří spolu kdysi plánovali celý život.

Dnes je to rok od toho rána. Děti jsou u Petra každý druhý víkend. Já mám nový byt v Braníku a pomalu se učím žít sama za sebe.

Někdy si říkám – kdybych ten telefon nezvedla… Bylo by všechno jinak? Nebo bych jen dál žila ve lži?

A co vy? Myslíte si, že je lepší znát pravdu za každou cenu? Nebo někdy raději nevědět?