Moje rodina na rozcestí: Jak nová snacha rozbila naše pouta

„Babi, jakých pět tisíc?“ zeptal se mě můj vnuk Honzík, když jsme seděli u stolu po jeho narozeninové oslavě. Všichni už odešli, v kuchyni voněla káva a na stole zůstaly jen drobky od dortu. V tu chvíli mi zatrnulo. „No, těch pět tisíc, co jsem ti posílala přes tátu, abys měl na ten mobil, co sis přál. Dala jsem je Petrovi minulý týden, říkal, že ti je předá.“ Honzík se zamračil a vytáhl z kapsy obálku. „Tady byla jen tisícovka, babi. A je na ní podpis od táty.“

V tu chvíli se mi rozbušilo srdce. Vždycky jsem věřila, že můj syn Petr je čestný člověk. Ale od té doby, co si vzal Janu, všechno se změnilo. Jana byla jeho druhá žena, přišla do rodiny před dvěma lety. Od začátku jsem cítila, že něco není v pořádku. Byla chladná, odměřená, nikdy se nezapojovala do rodinných oslav, a když už přišla, seděla stranou a na všechno měla poznámky. Petr se kvůli ní začal měnit. Najednou měl na všechno málo času, na Honzíka už skoro nejezdil, a když už, byl nervózní a podrážděný.

Po Honzíkově odpovědi jsem se rozhodla, že to musím řešit. Ještě ten večer jsem Petrovi zavolala. „Petře, můžeme si promluvit? Něco mi vrtá hlavou.“ Zněl podrážděně: „Mami, teď nemám čas, Jana je unavená, musím jí pomoct s malou.“ Přesto jsem trvala na svém. „Petře, jde o peníze pro Honzíka. Dala jsem ti pět tisíc, ale on dostal jen tisícovku. Co se stalo?“ Na druhém konci bylo ticho. „Mami, asi sis to spletla. Dala jsi mi jen tisícovku, víc jsem v obálce nenašel.“

V tu chvíli jsem věděla, že lže. Nikdy jsem si peníze nepletla, vždycky jsem je počítala dvakrát. Ale co mě bolelo víc, byla ta jistota v jeho hlase. Jako by mu někdo poradil, co má říct. Jako by už dávno nebyl tím Petrem, kterého jsem vychovala. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle, kdy Jana rozhodovala za něj, kdy mu říkala, co má dělat, co má říct, kdy mu zakazovala vídat se s Honzíkem, protože „je to minulost“.

Další dny jsem nemohla spát. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Měla jsem chuť jít za Janou a říct jí do očí, co si o ní myslím. Ale věděla jsem, že by to jen zhoršilo. Místo toho jsem šla za Honzíkem. Seděli jsme spolu v parku a já mu řekla: „Víš, Honzíku, někdy se dospělí chovají hloupě. Ale ty za to nemůžeš. Kdyby se něco dělo, kdyby ti táta nebo Jana něco říkali, řekni mi to, ano?“ Honzík se na mě smutně podíval. „Babi, já vím, že táta má Janu radši než mě. Ona mu pořád říká, že jsem rozmazlený a že má teď novou rodinu. Ale já bych chtěl, aby mě měl rád jako dřív.“

Tohle mi zlomilo srdce. Věděla jsem, že musím něco udělat. Zavolala jsem Petrovi znovu. Tentokrát jsem byla tvrdší. „Petře, vím, že jsi mi lhal. Vím, že Jana na tebe tlačí, ale Honzík je tvůj syn. Nemůžeš ho odstrčit jen proto, že máš novou rodinu. Tohle ti nikdy neodpustím.“

Petr mlčel. Pak tiše řekl: „Mami, já už nevím, co mám dělat. Jana mi pořád říká, že Honzík jen využívá, že chce jen peníze. Já… já už nevím, komu mám věřit.“

„Věř svému srdci, Petře. Honzík tě potřebuje. Já tě potřebuju. Nenech si rozbít rodinu kvůli někomu, kdo tě manipuluje.“

Po tomhle rozhovoru se Petr na čas odmlčel. Nevolal, nepsal. Honzík byl smutný, ptal se, proč táta nejezdí. Já jsem se snažila být mu oporou, ale cítila jsem, jak se naše rodina rozpadá. Všichni kolem mě si začali všímat, že se něco děje. Moje dcera Lucie mi řekla: „Mami, musíš to nechat být. Petr si musí přijít na to sám.“ Ale jak to mám nechat být, když vidím, jak Honzík trpí?

Jednoho dne jsem potkala Janu v obchodě. Stála u regálu s pečivem, tvářila se, jako by mě neviděla. Přistoupila jsem k ní. „Jano, můžeme si promluvit?“ Otočila se na mě s ledovým úsměvem. „O čem?“ „O Petrovi. O Honzíkovi. O tom, co děláte s naší rodinou.“ Zasmála se. „To není vaše věc. Petr je dospělý, rozhoduje se sám. A Honzík… ten si zvykne.“

V tu chvíli jsem pochopila, že s Janou nic nezmůžu. Že jediný, kdo může něco změnit, je Petr. Ale jak ho přesvědčit, když je pod jejím vlivem? Když mu každý den opakuje, že jeho minulost je přítěž, že Honzík je jen problém?

Začala jsem psát Petrovi dopisy. Psala jsem mu o tom, jaký byl, když byl malý. Jak se smál, jak měl rád Honzíka, když se narodil. Psala jsem mu, že rodina je to nejcennější, co máme. Že peníze nejsou všechno. Že láska k dítěti se nedá nahradit ničím. Odpověď nepřišla. Ale doufala jsem, že si to přečte. Že si vzpomene.

Čas běžel. Honzík rostl, začal chodit na střední školu. Petr se objevil jen občas, vždycky ve spěchu, s Janou za zády. Nikdy už jsme spolu nemluvili jako dřív. Vždycky jsem doufala, že se něco změní. Ale Jana byla jako stín, který se nedal odehnat.

Teď, když sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici, přemýšlím, kde jsme udělali chybu. Měla jsem být tvrdší? Měla jsem bojovat víc? Nebo jsem měla nechat věci být, jak říkala Lucie? Co byste dělali vy na mém místě? Má smysl bojovat za rodinu, když druhá strana už nechce?