Předala jsem dceři byt. Rok poté mě vyhodila na ulici: Příběh zrady a bolesti, který může potkat každou matku

„Mami, už běž. Nechci to řešit. Prostě běž!“

Ta slova mi ještě teď zní v uších. Stojím na studené chodbě paneláku na Proseku, v ruce kufr, v očích slzy a v hlavě jediná otázka: Jak se tohle mohlo stát? Ještě před rokem jsme s Terezou seděly u stolu, smály se a plánovaly její budoucnost. Byla jsem na ni pyšná – vystudovala práva, našla si práci v advokátní kanceláři, měla před sebou celý život. A já? Já jsem jí chtěla dát to nejlepší. Proto jsem jí přepsala svůj byt. Z lásky. Z důvěry. Z přesvědčení, že rodina je všechno.

„Neboj se, mami, nikdy tě nenechám na holičkách,“ říkala tehdy Tereza a objímala mě. Věřila jsem jí každé slovo. Vždyť je to moje dítě! Kdo by mohl čekat, že za rok budu stát před jejími dveřmi jako cizí člověk?

Začalo to nenápadně. Tereza si našla přítele – Martina. Byl o deset let starší, rozvedený, s dvěma dětmi z předchozího manželství. Nikdy mi nesedl. Byl až příliš sebejistý, až moc rád rozhodoval za ostatní. Ale Tereza byla zamilovaná a já nechtěla být ta zlá matka, která všechno kritizuje.

„Mami, Martin má pravdu. Potřebujeme víc prostoru. Ty bys mohla jít na chvíli k tetě Janě, ne?“ navrhla mi jednoho večera dcera, když jsme seděly u televize. Zůstala jsem na ni zírat. „A co já? Kam půjdu potom?“ ptala jsem se tiše.

„No… třeba si najdeš něco menšího. Nebo půjdeš do domova pro seniory? Mami, vždyť už jsi v důchodu…“

Tohle byla první rána. Ale pořád jsem věřila, že je to jen nedorozumění. Že Tereza pochopí, že domov není jen o zdech a nábytku, ale o lidech, kteří v něm žijí.

Jenže Martin začal být čím dál víc doma. Přestavoval byt podle svého gusta, moje věci mizely do sklepa nebo rovnou do popelnice. Jednou jsem přišla domů a moje oblíbená křesla byla pryč.

„Mami, už jsou stará a rozvrzaná,“ mávla rukou Tereza.

Začala jsem být hostem ve vlastním bytě. Každý den jsem cítila větší tlak – Martin mi dával najevo, že překážím. Tereza byla čím dál odtažitější. Přestaly jsme spolu snídat, povídat si večer u čaje…

A pak přišel ten den.

„Mami, potřebujeme s Martinem soukromí. Prosím tě, sbal si věci a odejdi. Byt je teď můj.“

Zůstala jsem stát jako opařená. „Terezo… vždyť jsem ti ten byt dala proto, abys měla jistotu! Ne abys mě vyhodila!“

„Mami, už to nechci řešit. Je to moje rozhodnutí.“

A tak tu teď stojím na chodbě, slyším za dveřmi smích a cítím jen prázdnotu. S jedním kufrem a pár stovkami v peněžence.

Volám sestře Janě.

„Jano… můžu k tobě na pár dní?“

„Samozřejmě! Co se stalo?“

„Tereza mě vyhodila…“

V telefonu je ticho.

„To snad není možné…“

U Jany je teplo a voní tu bábovka. Ale já nemůžu spát. Pořád přemýšlím: Kde jsem udělala chybu? Byla jsem moc hodná? Měla jsem být přísnější? Nebo jsem měla víc myslet na sebe?

Začínají se mi ozývat známí – někdo slyšel od někoho, že mě Tereza vyhodila. Někteří mě litují, jiní říkají: „To je dnes běžné, mladí jsou jiní.“ Ale já tomu nerozumím. Vždyť rodina by měla držet pohromadě!

Jednou večer mi volá Tereza.

„Mami… promiň.“

Mlčím.

„Martin říkal… že když tu budeš bydlet dál, nikdy nebudeme mít klid.“

„A co chceš ty?“ ptám se jí tiše.

„Já nevím…“

A zavěsí.

Dny plynou a já si hledám podnájem – malý pokojík v Nuslích u paní Aleny. Je mi 65 let a začínám znovu od nuly. Každý den chodím kolem svého bývalého domu a dívám se do oken – někdy zahlédnu Terezu s Martinem, jak sedí u stolu, kde jsme kdysi snídaly spolu.

Občas potkám sousedku paní Novotnou.

„Tohle by vám nikdy neměla udělat,“ říká soucitně.

Ale co je mi to platné? Bolí to pořád stejně.

Začínám chodit na setkání seniorů v knihovně. Tam slyším podobné příběhy – nejsem sama. Některé ženy pláčou, jiné nadávají, další se snaží odpustit.

Jednou večer sedím u okna a přemýšlím: Co znamená být matkou? Dát všechno a čekat nic? Nebo si chránit své místo na slunci?

Možná jsem byla hloupá, možná jen příliš důvěřivá… Ale pořád ji mám ráda. I když mě zradila.

A tak se ptám vás: Udělala jsem chybu já? Nebo je dnešní svět už prostě jiný? Co byste udělali na mém místě?