„Zaplatíš svatbu své sestry, vždyť máš peníze“ – Česká rodinná krize očima starší dcery

„Tak to prostě uděláš, Aneto! Vždyť máš peníze, ne?“ zasyčela máma do telefonu tak hlasitě, že kolegyně v kanceláři zvedly hlavy od monitorů. Držela jsem mobil v ruce a cítila, jak mi hoří tváře. Byla středa odpoledne, venku pršelo a já měla před sebou ještě dvě porady. Ale máma měla jasno: mám zaplatit svatbu své mladší sestry Kláry.

„Mami, já… to není tak jednoduché,“ šeptla jsem, ale ona mě nenechala domluvit. „Klára je tvoje sestra! Ty máš dobrou práci, ona teď nemá nic. Chce mít hezkou svatbu, vždyť to je jednou za život!“

Zavřela jsem oči. V hlavě mi běžely obrázky: Klára v bílých šatech, já v roli svědkyně, máma s tátou dojatí. Ale taky moje konto, které jsem si šetřila na vlastní byt. Vždyť jsem dřela roky, abych si mohla dovolit něco svého. A teď mám všechno dát na svatbu? Jen proto, že „mám peníze“?

Zavěsila jsem a seděla v kanceláři jako opařená. Kolegyně Jana se ke mně naklonila: „Všechno v pohodě?“ Jen jsem kývla a rychle se ponořila do práce. Ale v hlavě mi to hučelo dál.

Večer doma jsem si nalila skleničku vína a zavolala tátovi. „Tati, co si o tom myslíš?“

Chvíli bylo ticho. Pak povzdechl: „Víš, maminka to myslí dobře. Ale je to tvoje rozhodnutí. Klára je mladá, možná by si měla uvědomit, že ne všechno dostane zadarmo.“

„Ale když odmítnu, budu ta zlá,“ zašeptala jsem.

„To už jsi stejně,“ zasmál se smutně táta. „Vždycky jsi byla ta rozumná, co všechno zvládne.“

Vzpomněla jsem si na dětství: jak jsem hlídala Kláru, když byla nemocná; jak jsem jí pomáhala s úkoly; jak jsem jí půjčovala oblečení na diskotéky. Vždycky jsem byla ta starší, ta zodpovědná.

Druhý den ráno mi přišla zpráva od Kláry: „Prosím tě, Anetko, uděláš to pro mě? Vždyť víš, jak moc to pro mě znamená.“

Seděla jsem v tramvaji a četla tu zprávu pořád dokola. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsme spolu seděly na balkoně a snily o budoucnosti. Jenže já jsem teď měla pocit, že moje budoucnost je pořád jen o tom, co chtějí ostatní.

Večer jsme se sešli všichni doma u mámy. Atmosféra byla hustá jako polévka z pytlíku. Máma seděla u stolu s papírem plným čísel. „Podívej, Aneto,“ začala hned bez pozdravu, „když každý přispěje trochu, zvládneme to. Ale ty máš nejvíc.“

Klára seděla vedle ní a tvářila se provinile. Táta mlčel a upřeně hleděl do hrníčku s kávou.

„A co kdybychom udělali menší svatbu?“ navrhla jsem opatrně.

Máma protočila oči: „To bys jí přála? Vždyť ona nikdy nic neměla! Ty jsi měla všechno – studium v Praze, práci… Klára si zaslouží aspoň jednou něco hezkého.“

Klára se rozplakala: „Já nechci být přítěž… Ale vždycky jsi byla moje vzor…“

Cítila jsem se jako zrádce. Ale taky jako někdo, kdo už nemůže dál ustupovat.

„Mami,“ řekla jsem tiše, „já ti rozumím. Ale já taky něco potřebuju. Chci si koupit byt. Nechci pořád žít v podnájmu.“

Máma se zamračila: „Byt počká! Rodina je důležitější!“

Táta konečně promluvil: „Možná bychom měli nechat Anetu rozhodnout samotnou.“

Všichni se na mě podívali. Klára s očima plnýma slz, máma s výčitkou v pohledu.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kolikrát už jsem ustoupila – kvůli rodině, kvůli práci, kvůli tomu, aby byl klid. A najednou mi došlo, že pokud teď řeknu ano, už nikdy nebudu moct říct ne.

Ráno jsem zavolala Kláře. „Klaro,“ začala jsem opatrně, „mám tě ráda a chci ti pomoct. Ale nemůžu zaplatit celou svatbu. Můžu ti půjčit část peněz nebo pomoct s organizací… Ale potřebuju myslet i na sebe.“

Chvíli bylo ticho. Pak Klára zašeptala: „Já vím… Promiň… Já jen chtěla mít aspoň jednou pocit, že na mě někdo myslí.“

Rozplakala jsem se taky. Najednou jsme byly zase dvě holky na balkoně – jen o pár let starší a o dost unavenější.

Máma mi pak napsala dlouhou zprávu plnou výčitek a nevyřčených očekávání. Ale já věděla, že tentokrát musím vydržet.

Dneska už vím, že rodina je někdy to nejkrásnější i nejtěžší zároveň. Že někdy musíme říct ne – nejen ostatním, ale i sobě.

A tak se ptám: Kde je ta hranice mezi pomocí a obětí? Kdy už máme právo myslet sami na sebe? Co byste udělali vy na mém místě?