Ve stínu mamčiny nemoci: Kamila hledá světlo v temnotě

„Kamilo, můžeš mi podat hrnek?“ ozvalo se tiše zpoza kuchyňského stolu. Bylo šest ráno, venku ještě tma, a já se lekla, jak slabě maminka zní. Vždycky byla ta silná – ta, co vstávala první, pekla bábovku a zpívala si Moravanku. Teď seděla shrbená, pohled upřený do prázdna. Hrnek jí v ruce drnčel, jako by byl z olova.

„Mami, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně. Mlčela. Jen zavrtěla hlavou a slzy jí stékaly po tváři. V tu chvíli jsem pochopila, že něco je špatně. Hodně špatně.

Od té doby se všechno změnilo. Maminka přestala chodit do práce v knihovně, kde ji všichni milovali pro její laskavost a smysl pro humor. Přestala vařit, přestala se smát. Táta byl v práci od nevidím do nevidím a brácha Petr měl svůj svět na gymplu. Zůstala jsem na všechno sama.

Každý den jsem se snažila maminku rozveselit. „Pojďme na procházku do parku,“ navrhovala jsem. „Upečeme štrůdl?“ Ale ona jen zavrtěla hlavou a stáhla se do ložnice. Začala jsem nenávidět ticho v našem bytě na sídlišti v Ostravě-Porubě.

Jednou večer jsem zaslechla, jak táta šeptá do telefonu: „Nevím, co s ní. Kamila je zoufalá, já taky…“ A pak ticho. V tu chvíli jsem poprvé pocítila opravdový strach – že ji ztratíme.

Začala jsem hledat odpovědi na internetu. Slova jako „deprese“, „vyhoření“, „psychická krize“ mi připadala cizí, ale najednou byla všude kolem mě. Ve škole jsem předstírala, že je všechno v pořádku, ale doma jsem brečela do polštáře.

Jednoho dne přišla babička Marie. Přinesla koláče a sedla si ke mně do kuchyně. „Kamčo, někdy člověk musí věřit, že bude líp,“ řekla tiše. „Já se za vaši maminku každý večer modlím.“

Zírala jsem na ni nechápavě. Víra? Modlitba? Nikdy jsme nebyli věřící rodina. Ale v tu chvíli jsem byla tak zoufalá, že bych zkusila cokoliv.

Začala jsem večer potají šeptat slova, která jsem znala jen z pohádek: „Prosím, ať je maminka zase veselá…“ Nic se nestalo. Ale další den jsem to zkusila znovu.

Jednou v noci jsem slyšela maminku plakat za zavřenými dveřmi ložnice. Sedla jsem si k nim a šeptala: „Mami, mám tě ráda. Nejsi na to sama.“

Ráno mě překvapila – přišla do kuchyně v županu a poprvé za dlouhé týdny si nalila čaj sama. „Děkuju, že jsi tu se mnou,“ řekla tiše.

Začaly jsme spolu chodit na krátké procházky kolem paneláků. Povídaly jsme si o všem možném – o dětství na vesnici, o tom, jaké to bylo za socialismu, o jejích snech i strachu. Někdy jsme mlčely a jen držely jedna druhou za ruku.

Jednou večer jsem ji vzala do kostela svatého Mikuláše, i když jsem tam sama nikdy nebyla. Seděly jsme vzadu a poslouchaly varhany. Maminka brečela – tentokrát ale jinak. Jako by z ní něco spadlo.

Začaly jsme spolu číst knížky o naději a víře. Modlily jsme se spolu – nejdřív nesměle, pak s větší jistotou. Maminka začala chodit k psycholožce a pomalu se vracela zpátky k životu.

Táta se snažil být víc doma a Petr přestal trucovat ve svém pokoji. Najednou jsme byli zase rodina – ne dokonalá, ale opravdová.

Jednou večer jsme seděli všichni u stolu a maminka řekla: „Děkuju vám všem… Bez vás bych to nezvládla.“

A já si uvědomila, že i když je život někdy nespravedlivý a krutý, vždycky je někde světlo – i když ho musíme hledat hodně dlouho.

Někdy si říkám: Proč právě naše rodina? Proč musela maminka projít takovou tmou? Ale možná právě proto teď víme, jak moc záleží na každém slovu podpory a každé malé naději.

Co byste dělali vy na mém místě? Věřili byste ještě v lepší zítřky?