Přijala jsem bratrance pod střechu – teď se cítím jako vetřelec ve vlastním domě. Opravdu se dobro vrací?

„Tohle je přece můj byt! Proč mám pocit, že musím žádat o svolení, abych si mohla uvařit kafe?“ honilo se mi hlavou, když jsem v kuchyni narazila na Honzu, jak si rozvalený na židli telefonuje s kamarádem. „Hele, můžeš mi tam hodit ještě jeden cukr?“ houkl na mě, aniž by zvedl oči od displeje. Zatnula jsem zuby a snažila se nevybuchnout. Vždyť je to přece rodina, říkala jsem si. Pomáhat si je samozřejmost.

Honza byl vždycky trochu bohém. Když mi zavolal, že ho vyhodili z podnájmu a nemá kam jít, ani na vteřinu jsem nezaváhala. „Jasně, přijeď, mám tu volný pokoj,“ odpověděla jsem bez rozmýšlení. Vzpomněla jsem si na dětství, kdy jsme spolu běhali po zahradě u babičky v Kolíně a byli jsme nerozluční. Tehdy bych za něj dala ruku do ohně.

První dny byly v pohodě. Honza byl vděčný, pomáhal s nákupem, dokonce mi jednou uvařil večeři. Jenže pak se něco změnilo. Začal domů vodit kamarády, kteří tu seděli do noci a smáli se tak hlasitě, že jsem nemohla spát. Moje oblíbené hrníčky mizely z kuchyně a objevovaly se špinavé pod postelí v jeho pokoji. Když jsem mu to jednou vytkla, jen mávl rukou: „No tak promiň, nebuď taková puntičkářka.“

Jednoho večera jsem přišla domů po těžkém dni v práci a našla Honzu s jeho kamarádkou Lenkou, jak sedí na gauči a koukají na můj oblíbený seriál. „Ahoj, doufám, že ti nevadí, že jsme si to pustili,“ usmála se Lenka sladce. „Jasně, že ne,“ zalhala jsem a šla si do kuchyně nalít víno. Seděla jsem tam potmě a přemýšlela, kdy přesně se můj domov změnil v cizí prostor.

Začala jsem se vyhýbat vlastnímu obýváku. Večer jsem radši chodila na dlouhé procházky nebo zůstávala déle v práci. Když už jsem byla doma, zavírala jsem se v ložnici a předstírala, že mám moc práce nebo telefonát. Honza si toho buď nevšiml, nebo to ignoroval.

Jednou v sobotu ráno jsem chtěla uklidit koupelnu a zjistila jsem, že tam někdo nechal mokré ručníky na zemi a prázdné lahve od piva na okně. „Honzo! To snad nemyslíš vážně!“ vyjela jsem na něj. „No tak sorry, Lenka tu byla přes noc a nějak jsme to nestihli uklidit,“ pokrčil rameny.

Začali jsme se hádat častěji. On mi vyčítal, že ho omezuju a že je to tu jak u jeho matky. Já mu zase připomínala, že je to můj byt a měl by respektovat moje pravidla. „Kdybych věděl, že tu budeš taková sekýrovačka, radši bych spal někde na gauči u kámoše,“ pronesl jednou vztekle.

V tu chvíli mi bylo do breku. Vždyť já mu chtěla jen pomoct! Proč mám pocit, že jsem ta špatná? Proč mám strach jít do vlastní kuchyně? Začala jsem pochybovat o všem, čemu jsem věřila – o rodinné soudržnosti i o tom, že dobro se vrací.

Jednoho večera přišla moje máma na návštěvu. Seděly jsme spolu v kuchyni a já jí všechno vyklopila. „Víš, Lucko,“ řekla tiše, „pomáhat je správné. Ale nesmíš zapomínat na sebe. Někdy musíš říct dost.“

Dlouho jsem tu větu převalovala v hlavě. Nakonec jsem si sedla s Honzou ke stolu a řekla mu narovinu: „Honzo, potřebuju svůj klid zpátky. Najdi si prosím do konce měsíce jiné bydlení.“ Chvíli bylo ticho. Pak jen kývl hlavou: „Fajn.“

Od té doby je doma ticho. Možná až moc velké ticho. Po Honzovi zůstaly jen prázdné lahve pod postelí a pocit prázdna v mém srdci. Udělala jsem správně? Nebo jsem měla být trpělivější? Opravdu se dobro vrací – nebo je to jen pohádka pro dospělé?

Co byste udělali vy na mém místě? Má smysl obětovat vlastní pohodu pro rodinu?