Pokorná služebná obviněná z krádeže: Pravda vyjde najevo v Konstancinu

„To není možné! Já bych nikdy nic neukradla!“ vykřikla jsem, když paní Novotná stála nade mnou s očima plnýma slz a hněvu. V ruce svírala prázdnou šperkovnici, která ještě včera večer ukrývala její nejcennější náhrdelník – rodinné dědictví předávané z generace na generaci. Všichni v domě se na mě dívali, jako bych byla cizí, jako bych byla špína pod jejich nohama.

„Kateřino, byla jste poslední, kdo uklízel v salonu,“ řekl pan Novotný ledovým hlasem. „Nikdo jiný tam neměl přístup.“

Srdce mi bušilo až v krku. Věděla jsem, že nemám šanci. Jsem jen služebná, žena bez rodiny, bez zastání. V Konstancinu jsem žila už dvacet let, ale nikdy jsem nepatřila mezi ně. Vždycky jen ta tichá, pokorná Kateřina s rukama rozpraskanýma od saponátu a očima sklopenýma k zemi.

„Prosím vás, věřte mi! Já bych nikdy…“

„Dost!“ přerušila mě paní Novotná. „Zavoláme policii.“

V tu chvíli jsem si přála, abych se mohla propadnout do země. Všechno, co jsem pro tuhle rodinu udělala – jak jsem pečovala o jejich děti, jak jsem jim vařila, jak jsem jim byla oporou v těžkých chvílích – bylo najednou zapomenuto. Zůstala jen ta jedna věc: podezření.

Policie přijela během půl hodiny. Prohledali můj pokoj, moje věci, dokonce i kapsy mého starého kabátu. Nic nenašli. Ale pohledy všech v domě byly jasné: „Ona to udělala.“

Když odešli, zůstala jsem sama v kuchyni. Ruce se mi třásly tak, že jsem nebyla schopná ani nalít si čaj. Slyšela jsem za dveřmi šepot ostatních služebných – Jitka a Zdena si šeptaly o tom, jak je to škoda, že jsem takhle skončila. Nikdo se mě nezastal.

Noc byla dlouhá a bezesná. Přemýšlela jsem o svém životě – o tom, jak jsem přišla do Prahy z malé vesnice u Tábora, jak jsem se snažila najít práci a nakonec skončila tady v Konstancinu. Byla jsem mladá a naivní, když jsem poprvé překročila práh tohohle domu. Tehdy mi paní Novotná slíbila, že pokud budu loajální a pracovitá, budu mít vždycky střechu nad hlavou.

A teď? Teď mě chtěli vyhodit na ulici jako psa.

Ráno mě probudil křik z haly. „Kde je Kateřina? Okamžitě ji sem přiveďte!“ volal pan Novotný.

Šla jsem dolů s hlavou sklopenou. V hale stála celá rodina – paní Novotná, jejich syn Tomáš s manželkou Lenkou a dokonce i starý zahradník pan Šimek. Ale největší překvapení mě čekalo u dveří: stál tam Petr, bývalý lokaj, kterého před dvěma lety propustili za údajnou nedbalost.

V ruce držel blyštivý náhrdelník.

„To já ho vzal,“ zašeptal Petr a oči měl plné slz i vzdoru. „Chtěl jsem se pomstít za všechny ty roky ponížení a urážek. Nikdy jste mě nebrali jako člověka.“

V místnosti zavládlo ticho. Paní Novotná zbledla a opřela se o zeď. Pan Novotný jen mlčky sevřel pěsti.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se tiše Lenka.

Petr se na mě podíval a pak sklopil hlavu: „Věděl jsem, že to svedou na Kateřinu. Vždycky byla nejslabší.“

V tu chvíli se mi chtělo brečet i křičet zároveň. Byla jsem nevinná – a přesto mě všichni odsoudili bez důkazů. Cítila jsem v sobě směs úlevy a hluboké hořkosti.

Paní Novotná ke mně pomalu přišla: „Kateřino… omlouvám se…“

Ale já už neměla sílu odpovídat. Omluva nestačila na všechny ty roky přehlížení a nedůvěry.

Petr byl odveden policií a já zůstala stát uprostřed haly jako socha. Tomáš ke mně přišel: „Kateřino, prosím vás, vraťte se do práce. Potřebujeme vás.“

Podívala jsem se mu do očí: „Potřebujete mě jen tehdy, když vám někdo uklízí špínu. Ale když jde do tuhého, nevěříte mi ani slovo.“

Odešla jsem do svého pokoje a začala balit věci. Věděla jsem, že už tu nemůžu zůstat – ne po tom všem.

Když jsem odcházela z domu Novotných naposledy, pršelo. Kapky bubnovaly do mého starého kufru a já cítila zvláštní klid. Možná poprvé v životě jsem byla opravdu svobodná.

Dnes žiju v malém bytě na okraji Prahy a pracuji jako kuchařka ve školní jídelně. Není to luxusní život, ale je můj. Občas si vzpomenu na Konstancin a na všechny ty roky služby – na děti Novotných, které jsem viděla vyrůstat, na zahradu plnou růží i na ten pocit samoty mezi lidmi.

Někdy přemýšlím: Proč je tak snadné odsoudit člověka bez důkazů? Proč ti nejbohatší často zapomínají na lidskost? A co byste udělali vy na mém místě – odpustili byste jim někdy?