Pod maskou spravedlnosti: Příběh z českého autoservisu

„To si snad děláš srandu, Lenko! Takhle jsi to měla opravit? Podívej se na ten bordel, co jsi tu nechala! Jestli to ještě jednou zkazíš, můžeš si hledat práci jinde!“ řval na ni Petr, můj dlouholetý vedoucí servisu, zatímco já stál v koutě v montérkách, s kšiltovkou staženou do čela, a sledoval scénu, která mi trhala srdce. Lenka, mladá a šikovná mechanika, kterou jsem před rokem přijal, stála s očima sklopenýma k zemi a třásla se. Všichni ostatní dělali, že něco opravují, ale bylo vidět, že napětí v dílně by se dalo krájet.

Nikdo mě nepoznal. Můj převlek byl dokonalý – staré montérky, špinavé ruce, falešné jméno na visačce. Chtěl jsem zjistit, co se v mém podniku děje, protože poslední dobou jsem slyšel čím dál víc stížností na atmosféru v dílně. Ale to, co jsem viděl, mi vyrazilo dech. Petr, kterého jsem považoval za spolehlivého a spravedlivého člověka, se změnil v tyrana. Každé jeho slovo bylo jako rána bičem. „Lenko, ty jsi fakt neschopná. Kdybych mohl, už tě tu dávno nemám,“ pokračoval a já cítil, jak se mi vaří krev v žilách.

Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem sám začínal. Můj táta, starý pan Novotný, mi vždycky říkal: „Mariane, lidi jsou základ. Bez nich nemáš nic.“ A já jsem si na to vždycky dával pozor. Ale teď jsem měl pocit, že jsem selhal. Jak jsem mohl dovolit, aby se něco takového dělo v mém vlastním podniku?

Po práci jsem se potají přiblížil k Lence, která seděla na lavičce za dílnou a tiše plakala. „Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se tiše, snažíc se změnit hlas, aby mě nepoznala. „To je jedno,“ vzlykla. „Stejně mě Petr vyhodí. Nikdo se mě tu nikdy nezastane.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, že musím jednat. Ale jak? Kdybych se odhalil, mohl bych ztratit důvěru celého týmu. Ale kdybych neudělal nic, zradil bych sám sebe. Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem o tom, jak se věci mohly takhle pokazit. Vždyť jsme byli jako rodina. Každý pátek jsme seděli v hospodě U Tří lvů, smáli se a plánovali, jak vylepšíme servis. Kde se to zlomilo?

Druhý den jsem přišel do dílny dřív. Petr už tam byl a nadával na špatně objednané díly. „To je neschopnost, tohleto! Kdo to má pořád řešit?“ křičel do telefonu. Ostatní se mu raději vyhýbali. Když mě spatřil, jen mávl rukou. „Hele, ty novej, běž vynést odpadky.“ Poslechl jsem, ale v hlavě mi vířily myšlenky. Jak dlouho tohle trvá? Kolik lidí už kvůli němu odešlo?

Po práci jsem se rozhodl promluvit si s několika zaměstnanci. „Hele, jak se ti tu líbí?“ zeptal jsem se Honzy, který tu byl už pět let. „No, dřív to bylo lepší,“ povzdechl si. „Od té doby, co je Petr vedoucí, je to tu na nic. Každý den někdo brečí, bojíme se udělat chybu. Ale co naděláš, práce je práce.“

Tohle nebyl podnik, který jsem chtěl vést. Rozhodl jsem se, že další den přijdu jako sám sebe. Ráno jsem si oblékl oblek, vzal kufřík a vešel do dílny. Všichni ztichli. Petr zbledl. „Mariane, co tu…?“ začal, ale já ho přerušil. „Petr, pojď se mnou do kanceláře.“

Za zavřenými dveřmi jsem na něj vychrlil všechno, co jsem viděl a slyšel. Nezapíral. „Já vím, že jsem to přehnal. Ale je tu tlak, málo lidí, hodně práce…“ „To tě neomlouvá,“ řekl jsem tvrdě. „Takhle se k lidem nechováme. Máš dvě možnosti: buď se změníš, nebo půjdeš.“

Petr mlčel. Nakonec přikývl. „Dám si pozor. Omluvím se Lence.“

Šel jsem za Lenkou. „Lenko, vím, že to tu nebylo lehké. Chci, abys věděla, že si tě vážím. Pokud budeš chtít, můžeš zůstat. A pokud ne, pomůžu ti najít jinou práci.“ Podívala se na mě s překvapením. „Děkuju, pane Novotný. Já… já to zkusím.“

V ten den jsem svolal všechny do dílny. „Vím, že poslední dobou to tu nebylo jednoduché. Ale chci, abyste věděli, že mi na vás záleží. Pokud máte problém, přijďte za mnou. Nechci, aby se tu někdo bál chodit do práce.“

Někteří se usmáli, jiní jen kývli. Ale cítil jsem, že se něco změnilo. Petr se skutečně snažil být lepší. Lenka začala znovu věřit sama sobě. A já jsem si uvědomil, že i když je těžké být spravedlivý, je to jediná cesta, jak si udržet respekt a důvěru lidí.

Někdy si večer sednu do prázdné dílny a přemýšlím: Jak dlouho bych asi vydržel, kdybych byl na místě Lenky? A kolik lidí kolem nás trpí, aniž bychom to tušili? Co byste udělali vy na mém místě?