Můj muž nebo moje rodina? Když láska znamená ztrátu všeho

„Tak si vyber, Marto! Buď já, nebo tvoje rodina!“ Pavel stál uprostřed našeho malého obýváku, ruce zaťaté v pěst a oči plné bolesti i vzteku. Jeho hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Moje máma seděla na gauči, tvář bílá jako stěna, a táta se díval do země, jako by hledal odpověď na otázku, kterou nikdo z nás nechtěl slyšet. Byla jsem v pasti. Všechno, co jsem kdy považovala za jisté, se v tu chvíli rozpadlo.

Ještě před týdnem jsem si myslela, že mám všechno. Práci v knihovně, kterou jsem milovala, malý byt v Nuslích, kde jsme s Pavlem žili už tři roky, a rodinu, která mě vždycky podržela. Pavel byl můj opěrný bod, muž, kterého jsem si vzala z lásky, i když naši měli výhrady. „Je moc uzavřený, Marto, nikdy nevíš, co se mu honí hlavou,“ říkala máma. Ale já věřila, že láska všechno překoná.

Ten večer začal nevinně. Pozvala jsem rodiče na večeři, chtěla jsem, aby se s Pavlem konečně sblížili. Uvařila jsem svíčkovou podle maminčina receptu, na stole svíčky, v pozadí hrála Hana Hegerová. Ale už u polévky jsem cítila napětí. Táta začal mluvit o politice, Pavel se zamračil. Máma se snažila změnit téma, ale Pavel se nedal. „Váš pohled je úplně mimo realitu,“ řekl ostře. Táta zrudl, máma se rozplakala. A pak to přišlo – slova, která už nešlo vzít zpět. Pavel obvinil mé rodiče, že mě nikdy nepodporovali, že mě dusí a že kvůli nim nemůžeme žít svůj život. Táta vstal, máma brečela a já stála mezi nimi, neschopná cokoli říct.

Když rodiče odešli, Pavel se na mě obrátil s tím ultimátem. „Nemůžu žít s tím, že tvoje rodina pořád zasahuje do našeho života. Buď oni, nebo já.“ Byla jsem v šoku. „Pavle, to přece nemůžeš myslet vážně…“ Ale on jen zavrtěl hlavou. „Myslím. Už to dál nevydržím.“

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely vzpomínky – na dětství, na rodinné výlety na Šumavu, na to, jak mě táta učil jezdit na kole, jak mě máma držela za ruku, když jsem měla horečku. A pak Pavel – jeho smích, když jsme poprvé jeli na Moravu, jeho objetí, když jsem přišla o práci. Jak mám vybrat? Jak se dá rozhodnout mezi dvěma světy, které jsou pro mě stejně důležité?

Ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. Kolegové si všimli, že nejsem ve své kůži. „Všechno v pořádku, Marto?“ ptala se Jana, moje nejlepší kamarádka. Jen jsem zavrtěla hlavou. „Pavel se pohádal s mými rodiči. Chce, abych si vybrala.“ Jana se zamračila. „To je těžký. Ale nemůžeš přece ztratit rodinu kvůli chlapovi.“

Ale co když už jsem ji ztratila? Máma mi od té hádky nevolala. Táta mi poslal jen krátkou SMS: „Ozvi se, až budeš chtít.“ Pavel byl doma odtažitý, mlčel, chodil po bytě jako stín. Cítila jsem, jak se mezi námi staví zeď. Každý večer jsem seděla v kuchyni a brečela do hrnku s čajem. Pavel přišel, pohladil mě po vlasech, ale jeho dotek byl cizí. „Marto, já tě miluju, ale nemůžu žít v tomhle napětí. Musíš si vybrat.“

Začala jsem se vyhýbat domovu. Po práci jsem chodila do parku, seděla na lavičce a pozorovala lidi. Přemýšlela jsem, jestli je někdo z nich taky tak sám. Jednou jsem potkala starou paní, která krmila holuby. Usmála se na mě. „Vypadáte smutně, děvče. Všechno bude dobré, uvidíte.“ Rozbrečela jsem se. Cizí žena mě objala a já si uvědomila, jak moc mi chybí máma.

Jednoho večera jsem se rozhodla. Zavolala jsem mámě. „Mami, můžeme si promluvit?“ Na druhém konci bylo ticho. „Marto, já nevím, co říct. Tvůj muž nás urazil. Ale jsi naše dcera. Vždycky budeš.“ Rozplakala jsem se. „Já nevím, co mám dělat. Pavel mě nutí si vybrat.“ Máma mlčela. „Marto, my tě milujeme. Ale nemůžeme žít tvůj život za tebe.“

Když jsem to řekla Pavlovi, rozzuřil se. „Takže co? Vybereš si je? Nebo mě?“ Křičel, já křičela taky. „Nechci si vybírat! Chci mít vás všechny!“ Ale to nešlo. Pavel sbalil kufr a odešel. Zůstala jsem sama v prázdném bytě, kde ještě voněla svíčková z toho osudného večera.

Dny se táhly. Máma mi volala, ale já neměla sílu zvednout telefon. Pavel mi psal, že mě miluje, ale že už nemůže. Přestala jsem jíst, přestala jsem spát. V práci jsem dělala chyby, kolegové mě posílali domů. Jana mě vzala na víno, ale já jen mlčela. „Marto, musíš žít dál. Nějak to půjde.“

Jednou večer jsem seděla na balkoně a dívala se na světla Prahy. Přemýšlela jsem, jestli jsem udělala chybu. Jestli jsem měla bojovat víc za Pavla, nebo za rodinu. Jestli je možné milovat, když přitom ztrácíte všechno ostatní. Proč musíme někdy volit mezi těmi, které milujeme nejvíc?

Možná mi někdo z vás poradí. Udělala jsem správně? Nebo jsem měla bojovat víc? Dá se vůbec žít, když ztratíte všechno, co jste milovali?