Moje děti čekají, až zemřu, aby získaly můj dům – ale mám pro ně překvapení, které jim změní život

„Tak kdy už konečně prodáš ten dům, mami?“ ozvalo se z telefonu hlasem mé dcery Jany, který byl napůl netrpělivý a napůl lhostejný. Seděla jsem u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a v očích mě pálily slzy. Věděla jsem, že to není poprvé, co se mě na to ptá. A věděla jsem, že jí nejde o mě, ale o to, co po mně zůstane.

Jsem Marie, je mi dvaašedesát let a žiju sama v malém domku na okraji Kolína. Po rozvodu s Karlem, který mě opustil kvůli mladší kolegyni z práce, jsem zůstala sama. Děti – Jana a Tomáš – už dávno odešly z domu a jejich zájem o mě se smrskl na povinné telefonáty o Vánocích a občasné návštěvy, kdy si spíš prohlíželi můj dům než mě samotnou.

„Mami, víš, že bys mohla jít do domova důchodců. Tam by ses nemusela o nic starat,“ pokračovala Jana. „A my bychom ti pomohli s prodejem domu. Vždyť je to pro tebe moc velké.“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat tu hořkost v jejím hlase. Věděla jsem, že za tím není starost o mě, ale o peníze. Tomáš byl stejný – když přijel naposledy, prošel si celý dům, otevřel skříň s porcelánem po babičce a jen tak mimochodem poznamenal: „Tohle by se mi hodilo do bytu.“

Celé roky jsem doufala, že se něco změní. Že děti pochopí, jak moc mi chybí jejich blízkost, jejich zájem. Ale místo toho jsem byla jen stárnoucí matka s domem, který čeká na to, až ho zdědí.

Jednoho večera jsem seděla u televize a dívala se na staré fotografie. Byla jsem tam já s Karlem a dětmi na chalupě v Orlických horách. Smáli jsme se, byli jsme šťastní. Najednou mi došlo, že ten život už dávno není můj. Že teď žiju jen proto, abych někomu něco zanechala.

Rozhodla jsem se, že to tak nenechám. Že svůj život vezmu zpátky do vlastních rukou.

Druhý den jsem zašla za sousedkou Lídou. Byla o pár let mladší než já a vždycky měla pro mě pochopení.

„Lído, myslíš si, že je normální, když tvoje děti čekají jen na to, až umřeš?“ zeptala jsem se jí tiše.

Lída se na mě soucitně podívala: „Marie, tohle není normální. Ale nejsi jediná. Můj syn taky pořád řeší, co po mně zůstane.“

Povídaly jsme si dlouho do noci. Lída mi poradila právničku paní Novotnou, která prý pomohla už mnoha lidem v podobné situaci.

Za týden jsem seděla v kanceláři paní Novotné a vyprávěla jí svůj příběh.

„Paní Marie,“ řekla mi klidně, „máte právo rozhodnout o svém majetku podle svého uvážení. Pokud nechcete, aby dům připadl dětem automaticky, můžete ho odkázat komukoliv – nebo třeba i darovat za života.“

Ta myšlenka mě šokovala i osvobodila zároveň. Celé roky jsem si myslela, že nemám na výběr. Ale měla jsem.

Začala jsem přemýšlet: komu bych mohla dům odkázat? Měla jsem několik možností – mohla bych ho darovat charitě, nebo třeba Lídě, která mi byla blíž než vlastní děti.

Mezitím se napětí v rodině stupňovalo. Jana mi volala čím dál častěji:

„Mami, už jsi to rozmyslela? Víš, že Tomáš potřebuje větší byt pro děti…“

Jednou přijeli oba najednou. Seděli jsme v obýváku a já cítila jejich pohledy na každém kousku nábytku.

„Mami,“ začal Tomáš opatrně, „my víme, že je ti tady samotné těžko. Nechceš to už konečně prodat? Můžeš si pak koupit malý byt v centru.“

Podívala jsem se na ně a poprvé v životě řekla nahlas to, co mě tolik let tížilo:

„Vy mě nechcete – chcete jen tenhle dům. Ale já ještě nejsem mrtvá.“

Nastalo ticho. Jana zbledla a Tomáš odvrátil pohled.

„To není pravda…“ začala Jana.

„Ale je,“ přerušila jsem ji. „Celé roky čekáte jen na to, až odejdu. Ale já mám ještě právo žít podle sebe.“

Děti odešly bez rozloučení. Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Ale cítila jsem zvláštní klid – poprvé po letech jsem měla pocit, že mám svůj život zase ve svých rukou.

Za měsíc jsem podepsala darovací smlouvu – dům jsem odkázala místnímu azylovému domu pro matky s dětmi v nouzi. Lída byla u toho se mnou a držela mě za ruku.

Když to děti zjistily, přišla bouře telefonátů a výčitek.

„Jak jsi nám to mohla udělat?“ křičela Jana do telefonu.

„Protože jste nikdy nechtěli mě – jen ten dům,“ odpověděla jsem klidně.

Dnes sedím na své zahradě a poprvé po letech cítím svobodu. Možná už nemám rodinu takovou, jakou bych si přála – ale mám sebe a svůj klid.

Někdy přemýšlím: Proč je pro některé lidi důležitější majetek než vztahy? A kolik z vás má odvahu postavit se vlastní rodině kvůli svému štěstí?