Mezi loajalitou a vlastním štěstím: Hořká cena rodinných závazků

„Jano, už zase volali tvoji rodiče?“ Petr se opřel o rám dveří, v ruce držel mobil a jeho hlas zněl unaveně. Věděla jsem, že to není otázka, ale výčitka. V našem malém bytě v Brně bylo dusno, i když venku pršelo. Z kuchyně voněla káva, ale místo klidu jsem cítila jen napětí.

„Ne, tentokrát to byli tvoji,“ odpověděla jsem tiše. „Potřebují prý zase půjčit peníze na opravu auta.“

Petr si povzdechl a sedl si ke stolu. „Já už nevím, co mám dělat. Když jim nepošlu, budou na mě naštvaní. Když pošlu, zase nám nezbyde na dovolenou.“

Mlčela jsem. Už několik let jsme s Petrem žili v kruhu povinností vůči jeho rodičům. Každý měsíc něco – jednou rozbitá pračka, podruhé nedoplatek za elektřinu, potřetí „nečekané“ výdaje na léky. Vždycky to bylo urgentní, vždycky to bylo na úkor nás dvou.

Vzpomněla jsem si na naši první společnou dovolenou před pěti lety. Tehdy jsme si slíbili, že budeme šetřit na vlastní byt. Místo toho jsme zůstali v pronájmu a každý měsíc posílali peníze do vesnice u Vyškova, kde Petr vyrůstal.

Jednou večer jsem se odvážila říct nahlas to, co mě už dlouho tížilo: „Petře, kdy budeme žít i pro sebe? Nejen pro tvoje rodiče?“

Petr se na mě podíval s bolestí v očích. „Já vím, že tě to trápí. Ale oni mě vychovali… Nemůžu je nechat ve štychu.“

„Ale co my? Co naše sny? Naše budoucnost?“

Ticho mezi námi bylo těžké jako olovo. Věděla jsem, že Petr je rozpolcený mezi loajalitou k rodičům a láskou ke mně. Ale já už byla unavená z toho být vždy až druhá.

Jednoho dne přišla tchyně osobně. Přijela vlakem, neohlášená, s taškou plnou domácích koláčů a s hlavou plnou výčitek.

„Petře, ty jsi jediný syn! Kdo nám pomůže, když ne ty? Víš přece, jak je tatínek nemocný…“

Seděla jsem v obýváku a poslouchala jejich rozhovor za zavřenými dveřmi. Slyšela jsem jen útržky: „…nemáme na léky…“, „…sousedé se nám smějí…“, „…Jana tomu nerozumí…“

Když tchyně odešla, Petr byl bledý jako stěna. „Musíme jim zase pomoct,“ řekl tiše.

Ten večer jsem se rozplakala. Bylo mi líto Petra i sebe. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě. Moje vlastní matka mi volala a ptala se: „Janičko, kdy přijedete? Už jsme vás dlouho neviděli.“ Ale já neměla sílu vysvětlovat jí, proč pořád nemáme čas ani peníze.

Začala jsem být podrážděná, hádali jsme se kvůli maličkostem. Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Jednou v noci jsem ho slyšela plakat v koupelně.

Jednoho dne mi kolegyně v práci řekla: „Jano, proč si nenecháte poradit od psychologa? Tohle není normální.“

Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem Petra přesvědčila, abychom šli spolu na terapii. Seděli jsme naproti paní doktorce Novotné a já poprvé slyšela Petra říct: „Bojím se, že když rodičům nepomůžu, přestanou mě mít rádi.“

Paní doktorka se na něj laskavě usmála: „A co vaše žena? Jak se cítí ona?“

Podíval se na mě a v jeho očích byla bolest i láska. „Mám pocit, že ji ztrácím.“

Terapie nám pomohla začít mluvit o věcech, které jsme předtím jen dusili uvnitř. Začali jsme si stanovovat hranice – rozhodli jsme se posílat rodičům jen tolik peněz, kolik si můžeme dovolit bez ohrožení našeho života.

Tchyně byla nejdřív uražená, volala mi a vyčítala: „Ty jsi ho změnila! Dřív byl jiný!“ Ale já už měla sílu říct: „Ano, změnil se. A já taky.“

Bylo to těžké období. Petr měl výčitky svědomí, já pocit viny. Ale pomalu jsme začali znovu plánovat – malý výlet do Beskyd, společné víkendy bez telefonátů od rodičů.

Jednou večer jsme seděli na balkoně s hrníčky čaje a Petr mi řekl: „Děkuju ti, žes to nevzdala.“

Usmála jsem se a poprvé po letech cítila klid.

Někdy si ale stále kladu otázku: Je možné být dobrým dítětem i dobrým partnerem zároveň? Nebo musíme vždycky někoho zklamat?