Když se ti zhroutí svět v sedm patnáct ráno

„Tohle nemyslíš vážně, Karle…“ vydechla jsem, když jsem ho spatřila v předsíni. Stál tam v zimní bundě, kufr pevně sevřený v ruce, oči sklopené. Bylo sedm patnáct ráno, venku ještě tma a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce.

„Musím jít, Aleno,“ řekl tiše, aniž by se na mě podíval. Jeho hlas byl cizí, prázdný. V tu chvíli jsem věděla, že to není žádný rozmar nebo hádka, kterou bychom mohli vyřešit snídaní a omluvou. Tohle bylo definitivní.

„A co děti? Co já? Po sedmadvaceti letech?“ ptala jsem se zoufale, ale odpověď už jsem znala. Věděla jsem to poslední měsíce – ty pozdní návraty z práce, tiché večeře, pohledy do prázdna. Jen jsem si to nechtěla přiznat.

„Omlouvám se…“ zašeptal a otevřel dveře. Slyšela jsem, jak kufr drhne o práh. Pak už jen ticho. Zůstala jsem stát v pyžamu uprostřed chodby a cítila, jak mi po tvářích stékají slzy.

Nejhorší na tom nebylo to, že odešel. Nejhorší bylo, za kým odešel. Jana. Moje kamarádka z práce. Žena, kterou jsem znala přes deset let, se kterou jsme chodily na kafe a svěřovaly si starosti s dětmi i manžely. Nikdy bych nevěřila, že právě ona…

Celý den jsem chodila po bytě jako tělo bez duše. Každý kout připomínal Karla – jeho oblíbený hrnek s jelenem na poličce, pantofle u postele, jeho knížky rozházené po obýváku. Děti už byly dospělé a žily si své životy, ale pořád jsme byli rodina. Nebo jsem si to aspoň myslela.

Večer mi volala dcera Lucie. „Mami, co se děje? Táta mi psal divnou zprávu…“

Chvíli jsem mlčela a pak ze mě všechno vypadlo. Slyšela jsem její dech na druhém konci linky a věděla jsem, že jí tím lámu srdce stejně jako sobě.

„To snad není pravda… S Janou?“ vydechla nevěřícně.

„Ano,“ odpověděla jsem zlomeně.

Následující týdny byly jako zlý sen. V práci jsem musela každý den potkávat Janu – její pohledy plné lítosti nebo snad výčitek? Nevím. Lidé šeptali za mými zády, kolegyně mě litovaly nebo se mi vyhýbaly. Nejhorší bylo předstírat před dětmi, že všechno zvládám.

Jednou večer přišla Lucie domů a našla mě sedět na zemi u ledničky s hlavou v dlaních.

„Mami, musíš něco dělat. Nemůžeš se takhle trápit,“ řekla pevně a objala mě.

„Ale co mám dělat? Všechno je pryč…“ vzlykla jsem.

„Začni znovu. Kvůli sobě. Kvůli nám.“

Ta slova mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Začít znovu? Ve svých padesáti dvou letech? S pocitem zrady od dvou nejbližších lidí?

Jednoho dne jsem šla do práce dřív než obvykle. Jana už tam byla – seděla u stolu a psala něco do počítače. Když mě uviděla, ztuhla.

„Aleno… prosím tě…“ začala.

Zvedla jsem ruku: „Nechci slyšet žádné omluvy. Věděla jsi, co pro mě Karel znamená. Věděla jsi to celé roky.“

Mlčela a slzy jí stékaly po tváři. Poprvé jsem viděla, že i ona trpí – ale bylo mi to jedno.

Doma jsem začala malovat ložnici na žluto – chtěla jsem změnu, něco nového. Každý tah štětcem byl jako malý krok zpět k sobě samé. Přihlásila jsem se do kurzu keramiky v kulturním domě a poprvé po letech se smála mezi cizími lidmi.

Jednou večer mi volal Karel.

„Aleno… můžeme si promluvit?“

„O čem?“ zeptala jsem se chladně.

„O nás… o dětech… o všem.“

Chtěl se vrátit? Litoval? Nebo jen potřeboval uklidnit svědomí?

„Už není o čem mluvit,“ řekla jsem tiše a položila telefon.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky do Stromovky a dívala se na lidi kolem – páry držící se za ruce, maminky s kočárky, osamělé postavy na lavičkách. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě zažilo něco podobného a nikdy o tom nemluvily.

Jednou večer mi Lucie přinesla dort a sedly jsme si spolu ke stolu.

„Mami… já tě obdivuju,“ řekla najednou.

Podívala jsem se na ni překvapeně: „Za co?“

„Že jsi to zvládla. Že jsi silná.“

Usmála jsem se skrz slzy: „Nevím, jestli jsem silná… Ale vím, že už nikdy nechci žít ve lži.“

A tak tu teď sedím ve své nové žluté ložnici a přemýšlím: Proč lidé zrazují ty nejbližší? Dá se vůbec po takové zradě ještě někomu věřit? Co byste udělali vy na mém místě?