Když se babičky perou o vnučku: Příběh Elžběty, která musela chránit svou rodinu

„Tohle už dál nejde, mami!“ vykřikla jsem, když jsem potřetí během týdne našla svou matku, jak potají přerovnává věci v dětském pokoji. Bylo to v neděli ráno, slunce se sotva prodralo skrz zatažené žaluzie a já už cítila, jak mi v hrudi narůstá panika. Moje malá Anička spala v postýlce a já měla pocit, že místo klidu a bezpečí je náš byt bitevním polem.

Moje máma, paní Jana, byla vždycky dominantní žena. Všechno muselo být podle ní – od toho, jak se vaří svíčková, až po to, jak se přebaluje dítě. Když jsem jí řekla, že chci Aničku kojit podle vlastního režimu, jen protočila oči: „Elžběto, vždyť já tě taky kojila po třech hodinách a podívej, jak jsi vyrostla.“

Jenže to nebyla jen máma. Moje tchyně, paní Marie, byla její přesný opak – tichá, ale o to vytrvalejší. Nikdy neřekla nic nahlas, ale její pohledy říkaly všechno. Když přišla na návštěvu, přinesla domácí koláč a nenápadně mi podsouvala rady: „Víš, Elžbětko, když byl Tomáš malý, nikdy jsem ho nenechávala plakat. Děti potřebují lásku, ne režim.“

Tomáš, můj muž, byl mezi nimi jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Snažil se být nestranný, ale bylo vidět, že ho to ničí. „Prosím tě, Elži, nech je být. Ony to myslí dobře,“ šeptal mi večer do vlasů, když jsem plakala v koupelně.

Ale já už nemohla. Každý den jsem byla svědkem drobných šarvátek – máma kritizovala Marii za to, že Aničce dává dudlík; Marie zase mámě vyčítala, že ji bere moc často na ruce. Každá chtěla být ta hlavní babička. Každá chtěla rozhodovat o tom, jak bude moje dcera vyrůstat.

Jednoho dne to vyvrcholilo. Bylo to na Aniččině křtinách v kostele svatého Václava na Smíchově. Po obřadu jsme šli domů na malou oslavu. Máma přinesla obrovský dort s nápisem „Pro naši princeznu“, Marie zase ručně pletenou deku. Seděly naproti sobě u stolu a napětí by se dalo krájet.

„Myslím, že bys měla Aničku víc balit do tepla,“ začala Marie tiše.

„Ale prosím tě,“ odsekla máma. „Dneska už se děti tolik nebalí. To je přežitek.“

Tomáš se snažil změnit téma: „Dáme si kávu?“ Ale bylo pozdě. Obě ženy se pustily do hádky přímo přede mnou a před hosty. Cítila jsem se ponížená a bezmocná.

Po oslavě jsem zavřela dveře ložnice a rozplakala se. Tomáš mě objal: „Musíme jim to říct. Takhle to dál nejde.“

Dlouho jsme do noci mluvili o tom, co dělat. Věděla jsem, že musím najít odvahu postavit se oběma ženám – své matce i tchyni. Ale jak? Vždyť je miluju. Nechci je ztratit.

Druhý den ráno jsem pozvala obě na kávu. Seděly naproti sobě u našeho stolu a tvářily se kysele.

„Musím vám něco říct,“ začala jsem s třesoucím se hlasem. „Mám vás obě ráda a vážím si toho, co pro nás děláte. Ale Anička je moje dcera a já chci rozhodovat o tom, jak ji budu vychovávat.“

Máma se nadechla k protestu, ale zvedla jsem ruku: „Prosím vás obě – respektujte mě jako matku. Potřebuju vaši podporu, ne vaše hádky.“

Bylo ticho. Marie sklopila oči a máma si nervózně hrála s hrníčkem.

„Já jen nechci, abys opakovala moje chyby,“ řekla máma tiše.

„A já nechci přijít o vnučku,“ dodala Marie.

„Nepřijdete,“ ujistila jsem je obě. „Ale musíte mi věřit.“

Trvalo týdny, než napětí polevilo. Občas se ještě pohádaly o maličkosti – jestli má Anička nosit čepici nebo ne – ale už to nebylo tak zlé. Naučila jsem se říkat ne a stát si za svým.

Někdy večer sedím u postýlky a dívám se na spící Aničku. Přemýšlím: Proč je pro nás ženy tak těžké pustit kontrolu? Proč máme potřebu bojovat o lásku dítěte místo toho, abychom ji sdílely?

Možná nejsem dokonalá matka ani dokonalá dcera či snacha. Ale vím jedno: moje dcera potřebuje klidnou mámu víc než dvě soupeřící babičky.

A co vy? Zažili jste někdy podobný boj o dítě ve vaší rodině? Jak jste to zvládli?