Den, kdy se všechno změnilo: Příběh z pražského sídliště

„Paní Novotná? Tady je urgentní příjem z vinohradské nemocnice. Váš manžel Dan měl vážnou dopravní nehodu, potřebujeme, abyste přijela co nejdříve.“ Ta slova mi rezonovala v hlavě, zatímco jsem se v pyžamu třásla na chodbě našeho paneláku na sídlišti v Praze. Bylo šest ráno, venku pršelo a já měla pocit, že se mi svět rozpadá pod nohama. Dan měl jet do práce až na devátou, proč byl na cestě tak brzy? Srdce mi bušilo, když jsem se snažila obléct a zavolat tchyni, která měla pohlídat naši dceru Klárku.

V nemocnici mě přivítal chlad a zápach dezinfekce. Lékař mi oznámil, že Dan je na JIPce, v bezvědomí, s těžkým otřesem mozku a zlomenou nohou. „Byl sám v autě?“ zeptala jsem se, ale doktor jen pokrčil rameny. V tu chvíli jsem si všimla, že na jeho stole leží Danův mobil. Bezmyšlenkovitě jsem ho vzala a schovala do kabelky.

Doma jsem se zhroutila na gauč. Klárka se mě ptala, kde je tatínek, a já jí lhala, že je v práci. Nedokázala jsem jí říct pravdu. Když večer usnula, otevřela jsem Danův mobil. Bylo tam několik zpráv od neznámého čísla: „Dane, kdy se konečně rozhodneš?“ a „Nemůžu už čekat, řekni to doma.“ Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že se mi roztrhne hrudník. Kdo je ta osoba? Co mi Dan tajil?

Další dny byly jako v mlze. Chodila jsem do nemocnice, kde Dan stále ležel v bezvědomí, a doma jsem se snažila fungovat jako matka. Tchyně mi neustále volala a ptala se, jestli už vím něco nového. „Musíš být silná, Hanko,“ říkala mi. Ale já byla jen prázdná schránka, která se snaží přežít den.

Jednoho večera jsem sebrala odvahu a zavolala na neznámé číslo z Danova mobilu. Zvedla to žena. „Haló?“ ozvalo se nervózně. „Tady Hana Novotná, manželka Dana. Kdo jste?“ V telefonu bylo ticho. Pak jen tiché: „To je omyl.“ Ale já poznala, že lže. Začala jsem být posedlá. Proč mi Dan nikdy neřekl, že má někoho jiného? Nebo je to jen kamarádka? Ale proč by jí psal takové zprávy?

Začala jsem si všímat detailů, které jsem dřív přehlížela. Dan poslední měsíce chodil domů pozdě, často byl zamyšlený, někdy se vymlouval na práci. Vždycky jsem mu věřila, nikdy mě nenapadlo, že by mě mohl podvádět. Ale teď jsem si nebyla jistá ničím.

Jednoho dne mě v nemocnici zastavila mladá žena s krátkými vlasy. „Jste paní Novotná?“ zeptala se tiše. Přikývla jsem. „Já jsem Lucie. Pracuju s Danem. Chtěla jsem se zeptat, jak na tom je.“ Její oči byly zarudlé od pláče. „Vy jste ta, co mu psala?“ vyhrkla jsem. Lucie zrudla. „Já… promiňte, nechtěla jsem…“ Rozplakala se. „Já ho miluju. On mi slíbil, že to s vámi ukončí. Ale nikdy jsem nechtěla, aby se něco stalo. Prosím, nezlobte se na mě.“

V tu chvíli jsem měla chuť na ni křičet, ale místo toho jsem jen stála a mlčela. Všechno se mi v hlavě točilo. Dan měl milenku. Celé naše manželství byla lež? Co všechno ještě nevím?

Když se Dan po týdnu probral, byla jsem u jeho postele. Otevřel oči a podíval se na mě. „Hani…“ zašeptal. „Všechno vím,“ řekla jsem chladně. „Lucie mi všechno řekla.“ Dan se rozplakal. „Chtěl jsem ti to říct, ale bál jsem se. Nechtěl jsem přijít o Klárku. Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ale ublížil jsi mi. Všechno, co jsme spolu měli, je pryč. Jak ti mám ještě někdy věřit?“ ptala jsem se a slzy mi tekly po tváři. Dan mlčel. „Promiň, Hani. Jsem zbabělec.“

Následující týdny byly peklo. Tchyně mi vyčítala, že jsem Dana opustila, že jsem měla bojovat za rodinu. Moji rodiče mi naopak říkali, ať se rozvedu. Klárka nechápala, proč tatínek nebydlí doma. Každý den jsem bojovala sama se sebou, jestli mám Danovi odpustit, nebo odejít. Byla jsem na dně. Všichni kolem mě měli jasno, jen já ne.

Jednou v noci jsem seděla na balkoně, dívala se na světla Prahy a přemýšlela, kde se to všechno pokazilo. Byla jsem špatná manželka? Nebo byl Dan slaboch? Proč mi to neřekl dřív? A hlavně – jak mám žít dál, když už nedokážu nikomu věřit?

Možná mi někdo z vás poradí. Má smysl bojovat za vztah, když je důvěra pryč? Nebo je lepší začít znovu, i když to bolí?