Viděla jsem švagra s jinou ženou a mlčela jsem, abych chránila těhotnou sestru – teď mě všichni viní z tragédie naší rodiny

„Proč jsi mi to neřekla?!“ křičela na mě sestra, zatímco slzy jí stékaly po tvářích a ruce si chránila těhotné břicho. Stála jsem v kuchyni u dřezu, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Všechno to začalo tak nevinně. Byl to obyčejný čtvrtek, kdy jsem šla po práci do kavárny na náměstí v Hradci Králové. Chtěla jsem si jen na chvíli odpočinout od pracovního stresu a starostí doma. Ale místo klidu jsem tam uviděla něco, co mi změnilo život.

Seděli u okna. Můj švagr Petr a nějaká cizí žena. Nešlo o obyčejné posezení – drželi se za ruce, smáli se a ona mu hladila tvář. Petr, který doma předstíral dokonalého manžela mé sestře Lucii, vypadal šťastně a zamilovaně. Zůstala jsem stát jako přimražená. V hlavě mi běželo: „Co mám dělat? Říct to Lucii? Je přece těhotná, čeká jejich první dítě…“

Celý večer jsem nemohla spát. Představovala jsem si, jak Lucie sedí doma, hladí si bříško a těší se na budoucnost, zatímco Petr si užívá s jinou. Ráno jsem jí volala, chtěla jsem jí to říct, ale když mi do telefonu nadšeně vyprávěla o prvních pohybech miminka, nedokázala jsem jí ublížit. Rozhodla jsem se mlčet. Myslela jsem si, že chráním její štěstí.

Jenže Petr v tom pokračoval. Začala jsem ho vídat častěji s tou ženou – jednou v kině, podruhé v parku. Vždycky mě bodlo u srdce, ale pořád jsem doufala, že je to jen nějaký úlet, že se vzpamatuje. Lucie byla čím dál unavenější, ale pořád věřila, že mají krásné manželství.

Jednoho dne mi volala v slzách: „Péťa je poslední dobou divný… Myslíš, že má někoho jiného?“ Zatajila jsem dech. „To si nemyslím,“ zalhala jsem. „Možná je jen nervózní z miminka.“

A pak přišel ten den. Lucie našla v Petrovu telefonu zprávy od té ženy. Všechno se provalilo. Petr se přiznal a Lucie se zhroutila. Skončila v nemocnici s předčasnými kontrakcemi. Miminko naštěstí přežilo, ale Lucie už nikdy nebyla stejná.

Rodina se semkla kolem ní – a obrátila se proti mně. „Ty jsi to věděla!“ vyčetla mi máma při rodinné večeři. „Měla jsi jí to říct! Tohle je i tvoje vina!“ Otec se na mě díval s takovým zklamáním, že jsem to nikdy nezažila.

Petr odešel za tou druhou ženou a Lucie zůstala sama s malým Matýskem. Já se snažila být jí oporou, ale ona mě odmítala. „Zradila jsi mě,“ řekla mi jednou tiše, když jsem jí nesla nákup. „Měla jsi být moje sestra.“

Začala jsem pochybovat o všem. Udělala jsem správně? Měla jsem riskovat její zdraví a štěstí? Nebo jsem měla mlčet a doufat, že pravda nikdy nevyjde najevo? Každý den si přehrávám tu scénu v kavárně znovu a znovu.

Jednou večer mi volal Petr. „Promiň,“ řekl tiše. „Všechno jsem zkazil… Ale tys to měla říct dřív.“ Chtěla jsem na něj křičet, ale místo toho jsem jen položila telefon.

Dnes žiju sama v malém bytě na okraji města. S Lucií jsme si cizí. Matýska vídám jen občas na hřišti z dálky – Lucie nechce, abych byla součástí jejich života. Máma se mnou skoro nemluví a otec se uzavřel do sebe.

Každý den si kladu otázku: Je lepší chránit něčí štěstí lží, nebo riskovat bolest pravdou? A co byste udělali vy na mém místě?