Ticho dědictví: Když vaše děti chtějí znát vaši poslední vůli dřív, než jste připraveni odejít

„Mami, tati, měli bychom si promluvit o závěti.“

Ta věta mi pořád zní v uších. Jana ji vyslovila tak klidně, až mě zamrazilo. Seděli jsme u nedělního stolu, na talířích ještě zbytky svíčkové, a já měla pocit, že se mi zastavilo srdce. David se na mě díval s tím svým vážným pohledem, který měl vždycky, když chtěl něco důležitého. Můj muž Petr se zarazil s vidličkou ve vzduchu.

„Závěť? Proč teď?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila rozmyslet. Vždyť nám oběma ještě nebylo ani šedesát! Ještě jsme plánovali cestu do Beskyd, chtěli jsme si konečně po letech opravit chalupu v Orlických horách. A teď tohle?

Jana si povzdechla. „Mami, víš, že to není nic osobního. Ale nikdy nevíš, co se může stát. V práci jsme teď řešili případ paní Novotné – umřela náhle a rodina se pak málem rozhádala kvůli bytu. Nechceme, aby se něco takového stalo i nám.“

David přikývl. „Je to jen pro jistotu. Nechceme nic dělat za vašimi zády.“

Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem měla pocit, že mě moje děti vidí spíš jako číslo v katastru nemovitostí než jako mámu. Petr mlčel a já věděla, že je na tom stejně.

Ten večer jsme s Petrem seděli v obýváku a mlčky koukali na televizi. Pořád dokola jsem si v hlavě přehrávala Janina slova. Byla jsem naštvaná? Zklamaná? Nebo jen smutná z toho, že čas neúprosně běží?

„Myslíš, že jsme je vychovali špatně?“ zeptala jsem se tiše Petra.

Pokrčil rameny. „Možná jsme je naučili být příliš praktičtí.“

Další dny byly podivně napjaté. Jana mi volala častěji než obvykle a pokaždé se snažila být milá – až moc milá. David mi nabídl, že nám pomůže s papírováním kolem chalupy. Všechno najednou působilo jako obchodní transakce.

Jednou večer jsem to už nevydržela a zavolala své sestře Aleně.

„Věro, tohle je dneska normální,“ řekla mi do telefonu. „Děti mají strach z budoucnosti. Ale chápu tě – taky bych byla zaskočená.“

Jenže já jsem nebyla jen zaskočená. Byla jsem rozpolcená mezi tím, co je rozumné a tím, co cítím v srdci. Vždycky jsem věřila, že rodina je o lásce a důvěře – ne o dělení majetku.

Jednoho dne přišel Petr domů s návrhem.

„Co kdybychom tu závěť opravdu sepsali? Aspoň bude klid.“

„A co když tím něco ztratíme?“ zeptala jsem se.

„Co bychom ztratili?“

„Možná ten pocit, že jsme ještě pořád tady – že jsme víc než jen naše věci.“

Petr mě objal. „To přece víme my dva. A možná to potřebují slyšet i děti.“

Rozhodli jsme se pozvat Janu a Davida na kávu. Seděli jsme v kuchyni, kde to vždycky vonělo po bábovce a kde jsme slavili všechny narozeniny i Vánoce.

„Chceme vám něco říct,“ začala jsem nejistě. „Rozumíme tomu, proč chcete mít jistotu. Ale pro nás je těžké myslet na smrt, když máme ještě tolik plánů.“

Jana sklopila oči. „Mami, my vás nechceme odepsat. Jen máme strach…“

David ji doplnil: „…že když se něco stane nečekaně, všechno se rozpadne.“

Petr si odkašlal. „Dobře. Sepíšeme závěť – ale chceme, abyste věděli, že pro nás jste pořád naše děti. Ne dědici.“

Bylo ticho. Pak Jana vstala a objala mě tak pevně jako kdysi v dětství.

„Promiň, mami,“ zašeptala.

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, jak moc se svět změnil – jak rychle dnes lidé myslí na budoucnost a jak málo žijí přítomností.

Nakonec jsme s Petrem opravdu šli k notáři a závěť sepsali. Ale zároveň jsme si slíbili, že budeme žít naplno – dokud to půjde.

Někdy si říkám: Je možné najít rovnováhu mezi rozumem a citem? Můžeme být rodiči i tehdy, když už nás děti vidí hlavně jako správce majetku? Co byste udělali vy na mém místě?