Srdce větší než strach: Jak jsem se přes noc stala mámou šesti dětí

„Martino, prosím tě, otevři! Je to naléhavé!“ ozývalo se zoufalé bušení na dveře. Byla hluboká noc, venku pršelo a já se s trhnutím probudila. Manžel Petr se otočil na druhý bok a zabručel: „Kdo to může být v tuhle hodinu?“ Vstala jsem, přehodila přes sebe župan a otevřela dveře. Na prahu stála sousedka Jana, uplakaná, s deštěm slepenými vlasy. „Martino… Franta… Franta je mrtvý. Děti… co bude s dětmi?“

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Franta byl náš soused, vdovec, který se staral o svých šest dětí poté, co jeho žena před třemi lety zemřela na rakovinu. Všichni jsme ho obdivovali, jak to zvládá. Teď tu stála Jana a její slova mi zněla v hlavě jako ozvěna.

„Kde jsou děti?“ zeptala jsem se tiše.

„U mě doma. Jsou vyděšené. Sociálka přijede ráno… Ale Martino, oni nemají nikoho jiného.“

Zavřela jsem oči a snažila se popadnout dech. Sama mám dvě děti, dům není nafukovací, peněz není nazbyt. Ale představa, že by šly do dětského domova…

Petr mezitím přišel ke dveřím. „Co se děje?“ zeptal se rozespale.

„Franta je mrtvý,“ zašeptala jsem. „Jeho děti… nemají kam jít.“

Petr ztuhl. Věděla jsem, co si myslí – máme dost svých starostí. Ale v jeho očích jsem zahlédla stejný strach i soucit.

„Co budeme dělat?“ zeptal se tiše.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely obrazy: šest uplakaných dětí, které přišly o posledního rodiče; náš malý domek; účty na stole; moje práce v knihovně za pár korun; Petrův plat řidiče autobusu…

Ráno jsem šla k Janě. Děti seděly v obýváku, nejmladší Anička měla ušmudlaného plyšáka, nejstarší Tomáš objímal sourozence. Všichni plakali.

„Dobrý den, teta Martino,“ zašeptala Anička.

Sedla jsem si k nim a objala je. „Nebojte se, všechno dobře dopadne.“

Když přijela sociální pracovnice paní Novotná, bylo jasné, že situace je vážná. „Děti nemají žádné příbuzné, kteří by si je mohli vzít. Pokud se nenajde někdo tady z vesnice… půjdou do dětského domova.“

Podívala jsem se na Petra. Mlčel, ale stiskl mi ruku.

„My… vezmeme si je k sobě,“ řekla jsem najednou.

Paní Novotná se na mě překvapeně podívala. „Jste si jistá? To je velká zodpovědnost.“

„Nejsem,“ přiznala jsem upřímně. „Ale nemůžu je nechat odejít.“

A tak začal náš nový život. Najednou nás bylo osm. První dny byly chaotické – děti plakaly po nocích, hádaly se o hračky, bály se usnout samy. Naše děti byly zmatené a žárlily na pozornost, kterou jsem musela věnovat novým sourozencům.

Jednoho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrníčku s čajem. Petr si ke mně přisedl.

„Myslíš, že to zvládneme?“ zeptal se.

„Nevím,“ přiznala jsem popravdě. „Ale musíme to aspoň zkusit.“

Začaly každodenní boje – ranní vstávání do školy, vaření pro osm lidí, praní nekonečných hromad prádla. Peníze mizely rychleji než kdy dřív. Musela jsem poprosit o pomoc – sousedé nosili jídlo, starosta nám zařídil příspěvek na děti.

Nejtěžší bylo získat důvěru Frantových dětí. Tomáš byl uzavřený a odmítal mluvit o otci. Anička měla noční můry a budila se s pláčem. Kluci Marek a Honza byli vzteklí a často se prali s mými dětmi.

Jednou večer jsem slyšela hádku v dětském pokoji.

„To je moje postel!“ křičel můj syn Lukáš.

„Táta říkal, že když už nemáme mámu, musíme držet spolu!“ bránil se Marek.

Vtrhla jsem dovnitř a snažila se uklidnit situaci.

„Vím, že je to pro vás těžké,“ řekla jsem tiše. „Ale jsme teď jedna rodina. Musíme si pomáhat.“

Nebylo to jednoduché. Každý den přinášel nové výzvy – školní poznámky za rvačky, rozbité talíře, slzy i smích. Někdy jsem měla chuť všechno vzdát.

Jednoho dne přišla Anička s obrázkem – nakreslila naši novou rodinu: osm lidí držících se za ruce pod jedním střechou.

„To jsme my?“ zeptala jsem se dojatě.

Anička přikývla: „Ty jsi teď naše máma.“

V tu chvíli jsem věděla, že jsme udělali správnou věc.

Dnes už je to půl roku. Není to lehké – pořád bojujeme s penězi i s emocemi. Ale děti jsou spolu, mají domov a lásku. A já? Naučila jsem se nebát říct si o pomoc a přijmout ji.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Co byste udělali vy na mém místě? Má člověk právo říct ne, když jde o osud dětí? Nebo je láska opravdu silnější než strach?