Policista, který změnil náš život: Jak laskavost porazila zoufalství v jednom listopadovém večeru

„Mami, prosím tě, rychle! Už jde prodavač!“ šeptal zoufale můj syn Honzík, zatímco jsem si do kapsy bundy strkala poslední konzervu fazolí. Srdce mi bušilo až v krku. Bylo chladné listopadové odpoledne, venku už se stmívalo a v supermarketu na okraji Plzně hrála do ticha tichá vánoční hudba. Věděla jsem, že to, co dělám, je špatné. Ale když jsem se ráno podívala do prázdné lednice a viděla Honzíkovy smutné oči, rozhodla jsem se, že tentokrát prostě musím.

„Paní, okamžitě položte ty věci!“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a spatřila mladého prodavače s vysílačkou v ruce. Honzík se mi schoval za záda a já cítila, jak se mi třesou ruce. „Já… já to vrátím,“ koktala jsem. „Prosím vás, máme hlad…“

Za chvíli už jsme seděli v malé kanceláři u vedoucího obchodu. Honzík tiše plakal a já měla pocit, že se propadnu hanbou. „Musíme zavolat policii,“ řekl vedoucí nekompromisně. V tu chvíli jsem si představila, jak mě odvádějí v poutech a Honzík zůstává sám. Hlavou mi běžely všechny ty příběhy o dětech z dětských domovů a o matkách, které selhaly.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil policista. Byl to muž kolem čtyřicítky, s laskavýma očima a unaveným výrazem. „Dobrý večer, jmenuji se Tomáš Novák,“ představil se klidně. „Co se tu stalo?“ Vedoucí mu začal vysvětlovat situaci a ukazoval na mě prstem: „Chtěla ukrást jídlo! To je dneska běžné…“

Policista Tomáš se na mě dlouze zadíval. „Paní, proč jste to udělala?“ zeptal se tiše. Slzy mi začaly téct po tvářích. „Nemáme co jíst… manžel nás opustil, přišla jsem o práci… je před svátky…“ hlas se mi zlomil.

Tomáš chvíli mlčel a pak si přisedl ke mně. „Víte, že bych vás měl odvést na služebnu?“ řekl tiše. Honzík se ke mně přitiskl ještě víc. „Ale já mám taky děti,“ pokračoval Tomáš najednou jiným tónem. „A vím, jaké to je mít strach o rodinu.“

Vedoucí obchodu začal protestovat: „To snad nemyslíte vážně! Takhle jim to projde a zítra tu budou zas!“ Tomáš ho zarazil pohledem: „Pane vedoucí, někdy je lepší podat pomocnou ruku než trestat.“

Pak se obrátil ke mně: „Paní, pojďte se mnou.“ Vedl nás ven z kanceláře a já čekala, že nás odvede k autu a odveze na služebnu. Místo toho nás zavedl zpět do obchodu. „Vyberte si, co potřebujete na večeři,“ řekl tiše. „Já to zaplatím.“

Nevěřila jsem svým uším. „To nemůžete…“ začala jsem protestovat, ale Tomáš mě přerušil: „Můžu. A chci.“ S třesoucíma rukama jsem vzala chleba, máslo, pár vajec a malou krůtu – byla ve slevě na sváteční akci. Honzík si vybral mandarinky.

U pokladny Tomáš všechno zaplatil a ještě nám podal tašku s čokoládou navíc. „Veselé svátky,“ usmál se smutně. Cestou domů jsme mlčeli – oba jsme byli v šoku.

Doma jsme poprvé po dlouhé době jedli společně teplé jídlo. Honzík mi večer šeptal: „Mami, myslíš, že jsou na světě ještě další takoví lidé?“ A já nevěděla, co odpovědět.

Dny plynuly a já si našla brigádu v pekárně. S Tomášem jsme se už nikdy neviděli, ale jeho laskavost mi změnila život i pohled na svět. Přestala jsem se stydět za svou situaci a začala jsem věřit, že i v těžkých chvílích může přijít pomoc z nečekaného místa.

Dodnes si kladu otázku: Co by bylo, kdyby tenkrát Tomáš zvolil jinou cestu? Kolik lidí kolem nás potřebuje jen trochu pochopení místo odsouzení? Co byste udělali vy na jeho místě?