Moje srdce, můj domov: Kde končí krev a začíná láska?

„Ne, mami, nechoď pryč! Prosím!“ křičela jsem tehdy, když jsem měla jedenáct a stála v předsíni babiččina bytu na Žižkově. Máma se na mě ani nepodívala, jen si utírala slzy do rukávu kabátu, který jí byl očividně moc velký. „Musíš tu zůstat, Lucie. S Petrem to jinak nejde. On… on tě nemůže přijmout. Ale budeš to tu mít hezké, babička tě má ráda.“ Její hlas byl roztřesený, ale rozhodnutý. Dveře za ní zaklaply a já zůstala stát v cizím bytě, kde vonělo po starém pečivu a levném parfému.

Babička mě objala, ale v jejím objetí nebylo teplo, spíš povinnost. „No tak, Lucko, nebreč. Máma ví, co dělá. My dvě to zvládneme.“ Ale já věděla, že to není pravda. Každý večer jsem poslouchala, jak babička v kuchyni telefonuje s tetou a stěžuje si, že má na krku další hladové dítě. Ve škole jsem si vymýšlela, že máma pracuje v zahraničí, protože jsem se styděla říct pravdu.

Roky plynuly. Máma mi občas poslala pohlednici z dovolené s Petrem – z Chorvatska, z Itálie, jednou dokonce z Paříže. Nikdy mě nepozvala, nikdy se nezeptala, jak se mám. Když jsem jí jednou volala, Petr mi vzal telefon a řekl: „Tvoje máma teď nemůže. Zavolej jindy.“ Nikdy jsem už nezavolala.

Babička mi zemřela, když mi bylo sedmnáct. Zůstala jsem sama v jejím malém bytě, kde jsem se naučila vařit, prát, platit složenky. Práce v knihkupectví na Václaváku mi pomohla přežít, ale v duši zůstala díra. Nikdy jsem si nepřipadala doma. Nikde.

A pak, po tolika letech, stála máma přede dveřmi mého bytu na Smíchově. Byla to úplně jiná žena, než jakou jsem si pamatovala. Vlasy měla prošedivělé, tvář unavenou, v očích strach a stud. „Lucko… můžu dál?“ řekla tiše. Stála tam s jedním kufrem a igelitkou z Lidlu.

„Co tu děláš?“ vyhrkla jsem. Srdce mi bušilo až v krku. „Petr mě vyhodil. Nemám kam jít. Všechno jsem ztratila. Prosím… aspoň na pár dní.“

Stála jsem v předsíni a dívala se na ni. Všechna ta léta bolesti, samoty a vzteku se mi vrátila. Chtěla jsem jí říct, ať jde pryč. Chtěla jsem jí vmetnout do tváře, jak mě opustila, jak mě nechala samotnou, jak jsem musela předstírat, že mám rodinu, když jsem žádnou neměla. Ale místo toho jsem jen kývla a pustila ji dovnitř.

První dny byly trapné. Máma seděla na gauči, dívala se do zdi a mlčela. Já chodila do práce, vracela se domů a snažila se jí vyhýbat. Jednou večer jsem ji slyšela plakat v koupelně. „Proč jsi mě nechala?“ zeptala jsem se jí konečně, když jsme spolu jedly večeři.

Podívala se na mě a v očích měla slzy. „Byla jsem zbabělá. Petr mi slíbil nový život, nový začátek. Myslela jsem, že to bude lepší pro nás obě. Ale byla to chyba. Největší v mém životě.“

„A proč jsi mi nikdy nezavolala? Proč jsi mě nikdy nepozvala?“

„Petr to nechtěl. A já… bála jsem se. Že mě odmítneš. Že mě nebudeš chtít vidět. Každý den jsem na tebe myslela, Lucko. Každý den.“

Mlčela jsem. Chtěla jsem jí věřit, ale něco ve mně se bránilo. Vzpomněla jsem si na všechny ty večery, kdy jsem seděla sama v pokoji a čekala, že přijde. Na všechny ty lži, které jsem musela vymýšlet, abych se necítila tak sama.

Další týdny byly jako na houpačce. Máma se snažila pomáhat v domácnosti, vařila, uklízela, dokonce mi koupila novou konvici na čaj. Ale mezi námi viselo ticho, které nešlo překonat. Jednou jsem ji přistihla, jak si prohlíží moje dětské fotky. „Byla jsi tak krásná holčička,“ řekla tiše. „A já jsem tě nechala být sama.“

Jednoho večera jsme se pohádaly. „Proč jsi vlastně přišla? Protože nemáš kam jít? Protože tě Petr vyhodil? Nebo protože mě máš ráda?“ křičela jsem na ni. Máma se rozplakala. „Já už nevím, co mám dělat, Lucko. Všechno jsem ztratila. Ale tebe nechci ztratit. Prosím, dej mi šanci.“

Seděla jsem na posteli a dívala se na ni. Vypadala tak zlomeně, tak bezmocně. Najednou jsem si uvědomila, že už nejsem ta malá holka, která čeká na mámu. Jsem dospělá žena, která má právo rozhodnout, koho pustí do svého života.

Začaly jsme spolu chodit na procházky, povídat si o minulosti, o babičce, o tátovi, kterého jsem nikdy nepoznala. Máma se snažila mi všechno vysvětlit, ale některé věci zůstaly mezi námi nevyřčené.

Jednou večer, když jsme seděly na balkoně a dívaly se na Prahu, se mě zeptala: „Myslíš, že mi někdy odpustíš?“

Dlouho jsem mlčela. „Nevím, mami. Ale můžeme to zkusit. Možná… možná je čas začít znovu.“

A tak jsme začaly. Pomalu, opatrně, s bolestí i nadějí. Někdy mám pocit, že ji nikdy nedokážu úplně přijmout zpátky. Jindy zase cítím, že rodina není jen o krvi, ale i o tom, co jsme ochotní si navzájem odpustit.

A tak se ptám: Kde vlastně končí krev a začíná láska? Je možné odpustit minulost a začít znovu? Co byste udělali vy na mém místě?