Moje dítě mlčí. Když jsem uviděla její ruce, pochopila jsem, že je zle.

„Proč mi nebereš telefon, Aničko? Co se děje?“ šeptala jsem si v duchu, když jsem už pátý den marně volala své dceři. Nikdy se to nestalo. Ani když byla na gymplu a hádala se se mnou kvůli klukům, ani když odjela na vysokou do Brna. Vždycky jsme si volaly, i kdyby jen na pár minut. Ale teď? Ticho. Jen krátké zprávy: „Jsem v pohodě, mami. Mám hodně práce.“ Ale já jsem cítila, že něco není v pořádku. V noci jsem nemohla spát, v hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře.

V pátek ráno jsem to už nevydržela. Sedla jsem do staré fabie a vyrazila na venkov, do malé vesnice u Litomyšle, kde Anička žila poslední dva roky se svým mužem Petrem. Cestou jsem si v duchu připomínala všechny naše rozhovory. Vždycky byla veselá, otevřená, ale poslední měsíce byla nějaká jiná. Unavená, uzavřená, často se vymlouvala na práci na statku a na to, že Petr je pořád někde v lese nebo na poli. „To je normální, mami, tady je to jiné než ve městě,“ říkala mi. Ale já jsem jí nevěřila. Něco v jejím hlase mě děsilo.

Když jsem dorazila, bylo už poledne. Dům stál na konci vesnice, obklopený poli a lesem. Z komína se nekouřilo, na dvoře nebylo ani živáčka. Srdce mi bušilo až v krku. Zaklepala jsem na dveře. Nic. Zkusila jsem to znovu, tentokrát silněji. Po chvíli jsem uslyšela kroky. Dveře se otevřely a v nich stála Anička. Byla bledá, pohublá, oči měla zarudlé. „Mami? Co tu děláš?“ její hlas byl tichý, skoro vyděšený.

„Aničko, co se děje? Proč mi nebereš telefon? Máš horečku? Vypadáš hrozně!“ vyhrkla jsem a objala ji. Cítila jsem, jak se celá třese. „Nic mi není, jen jsem unavená. Petr má teď hodně práce, pomáhám mu. Promiň, že jsem ti nevolala.“

Všimla jsem si, že schovává ruce za zády. „Ukaž mi ruce,“ řekla jsem tiše. Zaváhala, ale pak je pomalu natáhla. Zůstala jsem stát jako přimražená. Její nehty byly rozlámané, některé až do masa, kůže kolem nich rozedřená a krvavá. „Proboha, Aničko, co se ti stalo?“

Sklopila oči. „To nic není, mami. Jen jsem se škrábla, když jsem čistila kurník. A ty nehty… asi nervy.“ Věděla jsem, že lže. Vždycky si kousala nehty, když byla malá a bála se něčeho. Ale tohle bylo jiné. „Kde je Petr?“ zeptala jsem se. „Je v lese, přijde až večer.“

Sedly jsme si do kuchyně. Všude byl nepořádek, na stole zbytky jídla, v rohu hromada špinavého prádla. Anička se snažila uklízet, ale ruce se jí třásly. „Mami, nechci o tom mluvit. Prosím tě, nevyptávej se.“

„Aničko, já tě znám. Něco se děje. Petr ti něco udělal?“ zeptala jsem se přímo. Ztuhla. „Ne, to ne… jen je poslední dobou nervózní. Má hodně práce, peníze nejsou, je to těžké. Občas… občas se pohádáme, ale to je normální, ne?“

„Tohle není normální,“ řekla jsem tiše. „Tvoje ruce, tvoje oči… Bojím se o tebe.“

Rozplakala se. „Mami, já už nemůžu. On… on je někdy strašně zlý. Křičí na mě, hází věcmi, minule mě chytil za ruce tak silně, že jsem měla modřiny. Ale pak se omluví, slíbí, že to už neudělá. Já ho miluju, ale bojím se ho.“

Objala jsem ji. „Musíš pryč, Aničko. Pojď se mnou domů. Pomůžu ti.“

„Nemůžu, mami. Co by řekli lidi ve vsi? On by mě nenechal odejít. A já… já se stydím. Všichni si myslí, že jsme šťastní. Já jsem selhala.“

„Neselhala jsi! Selhal on. Ty jsi silná, Aničko. Musíš myslet na sebe. A na mě. Já tě nechci ztratit.“

Seděly jsme tam dlouho. Venku se začalo stmívat. Najednou jsme uslyšely auto na dvoře. Anička zbledla. „To je on. Mami, prosím tě, chovej se normálně. Jinak bude zle.“

Dveře se rozlétly a vešel Petr. Vysoký, ramenatý, s tvrdým pohledem. „Co tu děláš?“ zavrčel na mě. „Přijela jsem za dcerou. Měla jsem o ni strach.“

„Tady je všechno v pořádku. Anička je jen unavená. Potřebuje klid. Měla byste jet domů,“ řekl ledově.

Cítila jsem, jak mi stoupá vztek. „Neodjedu, dokud si nepromluvím s Aničkou o samotě.“

Petr se zasmál. „Tady není co řešit. Anička je moje žena. Vy se do toho nepleťte.“

Viděla jsem, jak se Anička třese. „Mami, prosím…“ šeptla. V tu chvíli jsem pochopila, že ji tu nemůžu nechat. „Zavolám policii, jestli mě teď hned nepustíš s dcerou ven. A věř mi, že to udělám.“

Petr chvíli mlčel, pak mávl rukou. „Dělejte si, co chcete. Stejně se vrátí.“

Vzala jsem Aničku za ruku a vyvedla ji ven. Celou cestu do města jsme mlčely. Když jsme dorazily ke mně domů, rozplakala se. „Mami, já nevím, co mám dělat. Bojím se, že mě najde. Bojím se, že už nikdy nebudu šťastná.“

Držela jsem ji v náručí a slibovala, že ji ochráním. Ale v hlavě mi zněla jediná otázka: Jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla přehlédnout, že moje vlastní dítě trpí? A kolik dalších žen kolem nás žije ve strachu, zatímco my si myslíme, že je všechno v pořádku?

Co byste dělali na mém místě? Myslíte, že jsem měla zasáhnout dřív? Proč je tak těžké přiznat si, že někdy potřebujeme pomoc?