„Mami, proč tě chtějí dát do domova?“ – Babča Marie a boj o vlastní rodinu

„Mami, proč tě chtějí dát do domova?“ slyšela jsem slabý hlásek své vnučky Aničky za dveřmi kuchyně. Zastavila jsem se uprostřed utírání hrnku a cítila, jak mi srdce buší až v krku. Všechno ve mně ztuhlo. Bylo to jako ledová sprcha. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Ještě před měsícem jsem si myslela, že mě čeká klidné stáří v novém bytě, který mi dcera Jana slíbila zařídit. „Mami, budeš to mít blíž k nám, Anička tě bude víc vídat,“ říkala s úsměvem. Těšila jsem se na společné neděle, na vůni bábovky, kterou budu péct pro vnoučata. Ale místo toho jsem teď stála v cizí kuchyni a poslouchala rozhovor, který mi rval srdce.

„Já nechci, aby babička šla pryč,“ šeptala Anička. „Ale mamka říkala, že už je unavená a že babička pořád něco potřebuje.“

Zůstala jsem stát bez hnutí. V hlavě mi běžely vzpomínky – jak jsem Janě utírala slzy, když jí bylo pět a bála se bouřky. Jak jsem celé roky dělala všechno pro rodinu, abychom měli střechu nad hlavou. A teď? Teď jsem přítěž.

Večer jsem seděla u stolu a dívala se na Janu. „Janičko,“ začala jsem opatrně, „je pravda, že mě chcete dát do domova?“

Zvedla ke mně oči a na chvíli zaváhala. „Mami… není to tak jednoduché. Já… mám práci, Petr je pořád pryč, Anička má školu… Ty už taky nezvládáš všechno sama. Mám o tebe strach.“

„Ale já nechci pryč od vás,“ zašeptala jsem. „Nechci být sama mezi cizími lidmi.“

Jana si povzdechla. „Mami, já tě mám ráda. Ale někdy mám pocit, že už to nezvládám. Doma je pořád napětí. Petr si stěžuje, že nemáme soukromí. A ty… někdy zapomínáš brát léky, bojím se, že si ublížíš.“

Cítila jsem se jako malá holka, která dostala vynadáno za něco, co nemohla ovlivnit. V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se a v hlavě mi běžely myšlenky: Co když mě opravdu dají pryč? Co když už nikdy neuslyším Aničku smát se v obýváku? Co když už nikdy neucítím vůni jejich domova?

Druhý den ráno jsem seděla na lavičce před domem a dívala se na děti, jak si hrají na hřišti. Vedle mě si přisedla sousedka paní Novotná. „Maruško, co je s tebou? Vypadáš smutně.“

„Asi mě dají do domova,“ řekla jsem tiše.

Chvíli mlčela a pak mě pohladila po ruce. „Víš, já tam byla tři roky. Není to lehké. Ale někdy je to lepší než být tam, kde tě nechtějí.“

Ta slova mě bodla do srdce. Opravdu mě tu už nechtějí? Nebo je to jen únava a stres? Vždyť Jana byla vždycky citlivá holka…

Odpoledne přišla Anička do mého pokoje. „Babí, ty opravdu půjdeš pryč?“

Objala jsem ji a snažila se nebrečet. „Nevím, zlatíčko. Ale vždycky tě budu mít ráda.“

„Já nechci, abys šla,“ rozplakala se Anička.

Ten večer jsme seděli všichni u stolu. Jana byla nervózní, Petr mlčel a Anička měla oči opuchlé od pláče.

„Mami,“ začala Jana tiše, „možná bychom to mohli ještě zkusit jinak. Třeba by k nám mohla chodit pečovatelka…“

Petr se zamračil: „A kdo to zaplatí? Už teď sotva vyjdeme.“

„Já mám něco našetřeno,“ řekla jsem rychle. „Na důchodovém účtu…“

Petr protočil oči: „To je tak akorát na měsíc.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty roky, kdy jsme drželi při sobě i v horších časech.

„Možná bych mohla pomoct s Aničkou,“ navrhla jsem tiše. „Učit ji češtinu nebo vařit…“

Jana se na mě podívala a v očích měla slzy. „Mami… já nechci, abys šla pryč. Jen už nevím, jak dál.“

Ten večer jsme dlouho mluvily o všem – o únavě, o strachu ze samoty i o tom, jak těžké je žít pod jednou střechou tři generace.

Nakonec jsme se rozhodly zkusit najít kompromis – pečovatelka bude chodit dvakrát týdně a já budu pomáhat s Aničkou doma.

Nevím, jak dlouho to vydržíme. Ale aspoň mám pocit, že ještě patřím do rodiny.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Je stáří opravdu taková vina? Proč je tak těžké říct si o pomoc? A proč máme pocit, že když zestárneme, už pro nás není místo?

Co byste udělali vy na mém místě? Máme právo bojovat za své místo v rodině – nebo bychom měli odejít tiše stranou?