Když vám vezmou vnoučata: Příběh jedné babičky z Prahy

„Mami, už toho bylo dost! Nemůžeš pořád zasahovat do našeho života!“ křičel na mě můj syn Petr, zatímco jeho žena Lenka stála za ním se zkříženýma rukama a ledovým pohledem. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zastavilo srdce. Všechno to začalo tak nevinně – chtěla jsem jen poradit s výchovou malého Tomáška, když začal trucovat u stolu. Jenže Lenka si to vyložila jako kritiku a od té chvíle už nic nebylo jako dřív.

Sedím teď sama v našem panelákovém bytě na Proseku, kde ještě před týdnem zněl smích mých vnoučat. Na stole stojí hrníček s obrázkem medvídka, který mi Tomášek dal k narozeninám. Dívám se na něj a v očích mě pálí slzy. Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiju dne, kdy mi vlastní rodina zavře dveře před nosem.

Všechno se to seběhlo tak rychle. Jedno odpoledne jsem přišla k nim domů, abych pohlídala děti, protože Lenka měla jít k lékaři. Tomášek nechtěl jíst polévku a já jsem mu řekla, že když nebude jíst, nebude mít sílu na hraní. Lenka to slyšela a vybuchla: „Boženo, tohle už je moc! Nechci, abys dětem vyhrožovala!“ Začaly jsme se hádat. Petr přišel z práce právě ve chvíli, kdy jsem zvýšila hlas. „Mami, proč musíš být pořád taková?“ řekl zklamaně.

Od té chvíle mi přestali volat. Zkoušela jsem jim psát zprávy, volat, ale odpovědi nepřicházely. Po týdnu mi Petr napsal strohou SMS: „Mami, potřebujeme čas. Prosím, respektuj to.“

Každý den chodím kolem dětského hřiště pod naším domem a doufám, že je tam uvidím. Ale nikdy tam nejsou. Sousedi se mě ptají, proč už nevodím vnoučata ven. Jen pokrčím rameny a rychle změním téma.

Vzpomínám na všechny ty chvíle – jak jsme s Tomáškem pekli perníčky na Vánoce, jak jsem Aničce pletla copánky před školkou. Byla jsem u jejich prvních krůčků, prvních slov. A teď? Teď jsem pro ně cizí člověk.

Jednou večer mi zazvonil telefon. Srdce mi poskočilo radostí – Petr! Ale místo jeho hlasu jsem slyšela jen krátké: „Mami, prosím tě, nech nás být.“ A pak ticho.

Začala jsem pochybovat o sobě. Byla jsem opravdu tak špatná matka? Tak hrozná tchyně? Vždyť jsem chtěla jen pomáhat! Ale možná jsem opravdu překročila hranici. Možná jsem měla víc naslouchat a méně radit.

Moje sestra Marie mi říká: „Boženo, nech tomu čas. Oni přijdou.“ Ale co když ne? Co když už nikdy neuslyším Aničku volat „babičko“?

Jednoho dne jsem sebrala odvahu a šla za nimi domů. Stála jsem před dveřmi s pytlíkem domácích koláčů. Dveře otevřela Lenka. „Boženo, my teď opravdu nechceme návštěvy,“ řekla tiše a zavřela dveře dřív, než jsem stačila cokoli říct.

V noci nemůžu spát. Přemýšlím nad každým slovem, které jsem kdy řekla. V hlavě mi zní Petrova slova: „Nemůžeš pořád zasahovat do našeho života.“ Možná měl pravdu. Ale jak mám být jen pozorovatelkou života svých vnoučat?

Začala jsem psát dopisy Tomáškovi a Aničce. Schovávám je do krabice pod postelí. Možná je jednou dostanou a pochopí, jak moc mi chyběli.

Jednoho rána mi zazvonila sousedka paní Novotná. „Boženko, pojďte na kávu,“ pozvala mě laskavě. Seděly jsme spolu v kuchyni a ona mi vyprávěla o svých vnoučatech. Záviděla jsem jí každé slovo, každý úsměv.

Začala jsem chodit do klubu seniorů na Proseku. Tam jsem potkala další ženy s podobnými příběhy. Některé už své vnoučata neviděly roky. Společně jsme plakaly i smály se nad vzpomínkami.

Ale bolest zůstává. Každý večer si sednu k oknu a dívám se na světla města. Doufám, že někde tam jsou moje vnoučata šťastná.

Možná jsem udělala chyby. Možná jsem byla příliš horlivá babička. Ale láska k dětem a vnoučatům je někdy jako oheň – může zahřát i spálit.

Říkám si: Je možné najít cestu zpátky? Nebo je někdy lepší nechat věci být? Co byste udělali vy na mém místě?