Když ti vlastní krev podrazí nohy: Příběh o důvěře, zradě a odpuštění v jedné pražské rodině

„Ty jsi mi ukradla peníze?!“ vyhrkla jsem, hlas mi přeskakoval a ruce se mi třásly. Stála jsem uprostřed našeho malého bytu na Vinohradech, v ruce držela otevřenou peněženku a v očích mi hořely slzy. Sestřenice Klára stála naproti mně, bledá jako stěna, a její pohled uhýbal k podlaze. V tu chvíli se mi zhroutil svět.

Ještě před půl rokem bych za Kláru dala ruku do ohně. Když mi volala v lednu, že ji vyhodili z podnájmu a nemá kam jít, neváhala jsem ani minutu. „Přijeď ke mně, mám volný pokoj,“ řekla jsem jí tehdy do telefonu. Byla jsem přesvědčená, že rodina je posvátná a že si musíme pomáhat. Byla to moje krev, dcera tátovy sestry, se kterou jsme jako děti trávily každé léto na chalupě v Orlických horách.

První týdny byly vlastně fajn. Klára byla vděčná, pomáhala mi s nákupy, vařila večeře a večer jsme si povídaly u vína. Jenže pak se něco změnilo. Začala být nervózní, často mizela na dlouhé hodiny a domů se vracela pozdě v noci. Když jsem se ptala, kde byla, odpovídala vyhýbavě: „Venku s kamarády.“

Jednoho dne jsem si všimla, že mi chybí pětistovka z peněženky. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ji někde utratila nebo zapomněla v obchodě. Jenže pak se to opakovalo – nejdřív drobné, pak větší částky. Začala jsem být podezřívavá, ale zároveň jsem si připadala paranoidní. Vždyť je to Klára! Moje sestřenice! Přesvědčovala jsem sama sebe, že to musí být omyl.

Jednou večer jsem přišla domů dřív z práce a slyšela šramot v ložnici. Opatrně jsem otevřela dveře a uviděla Kláru, jak prohrabuje moji kabelku. Ztuhla jsem ve dveřích. „Co to děláš?“ zeptala jsem se tiše. Klára sebou trhla a rychle kabelku položila zpátky na postel. „Jen jsem hledala tvůj lak na nehty,“ zamumlala a vyhnula se mému pohledu.

Od té chvíle už nebylo cesty zpět. Začala jsem schovávat peníze i cennosti, ale stejně mizely další věci – parfém od mamky, stříbrný řetízek po babičce. V noci jsem nemohla spát a v hlavě mi běžely myšlenky jako splašené koně. Mám ji vyhodit? Mám to říct rodičům? Co když se pletu?

Jednoho rána jsem našla v koupelně její kabelku pootevřenou a uvnitř můj řetízek i peníze zabalené v papírovém kapesníku. Srdce mi bušilo až v krku. V tu chvíli už nebylo pochyb.

Večer jsem ji konfrontovala. „Kláro, proč to děláš? Vždyť jsme rodina!“ křičela jsem zoufale. Klára se rozplakala a mezi vzlyky mi přiznala, že má dluhy kvůli hazardu – automaty v herně na Žižkově ji prý stáhly ke dnu. „Chtěla jsem ti to říct… Ale bála jsem se,“ šeptala.

Seděly jsme naproti sobě u kuchyňského stolu a mezi námi leželo ticho těžké jako olovo. Cítila jsem vztek, zklamání i stud – jak jsem mohla být tak slepá? Jak jsem mohla věřit někomu jen proto, že je z rodiny?

Dny poté byly peklo. Rodiče mi vyčítali, že jsem Kláru vyhodila na ulici („Vždyť je to jen holka v nesnázích!“), bratr se mnou nemluvil („Měla jsi jí pomoct!“) a já sama sebe nenáviděla za to, že jsem byla tak naivní. V práci jsem byla duchem nepřítomná, doma mě pronásledovalo ticho prázdného pokoje.

Klára mi po týdnu napsala dlouhou zprávu: omlouvala se a prosila o odpuštění. Prý nastoupila na léčení do Bohnic a chtěla by začít znovu. Nevěděla jsem, co jí odpovědět. Část mě ji chtěla obejmout a všechno jí odpustit – vždyť jsme spolu vyrůstaly! Druhá část mě ale křičela: „Nikdy už jí nevěř!“

Dnes je to půl roku od té doby. Klára je stále na léčbě a já se snažím žít dál. Naučila jsem se zamykat nejen byt, ale i svoje srdce – už nevěřím slepě nikomu jen proto, že máme společné příjmení.

Občas si říkám: Kde je ta hranice mezi pomocí a vlastní ochranou? A co byste udělali vy – odpustili byste člověku, který vás zradil jen proto, že je z rodiny?