Dvakrát zlomené srdce: Jak jsem mohla věřit vlastní mámě?

„Mami, prosím tě, dávej na kluky pozor. Vím, že jsou někdy divocí, ale…“ Nedokončila jsem větu. Mamka se na mě podívala s tím svým unaveným úsměvem, který jsem znala od dětství. „Lucinko, vždyť víš, že bych pro ně dýchala. Je to přece moje krev.“

Ten den jsem odcházela do práce s těžkým srdcem. Něco ve mně křičelo, že bych měla zůstat doma, ale rozum mi našeptával: „Musíš vydělávat. Musíš věřit vlastní mámě.“

Bylo to poprvé, co jsem nechala oba své syny – Davídka a Matýska – u mamky přes noc. Manžel Petr byl na služební cestě v Brně a já měla ranní směnu v nemocnici. Když mi ráno zazvonil telefon a na displeji svítilo „Maminka“, ještě jsem netušila, že se mi během několika vteřin zhroutí celý svět.

„Lucie… přijď domů. Prosím tě… něco se stalo…“ Její hlas byl zlomený, plný paniky a slz.

Běžela jsem domů rychleji než kdy dřív. V hlavě mi vířily nejhorší scénáře, ale nic mě nemohlo připravit na to, co jsem uviděla. Davídek ležel bezvládně na zemi v obýváku, Matýsek seděl v koutě a třásl se. Mamka stála u okna a opakovala: „Já nevím, jak se to stalo… jen jsem na chvíli odešla…“

Davídek už nedýchal. Snažila jsem se ho oživovat, volala záchranku, křičela na mamku, ať něco dělá. Byla jsem zdravotní sestra, měla bych to zvládnout… Ale nešlo to. Davídek byl pryč.

Pohřeb byl rozmazaný v mlze slz a výčitek. Mamka mě držela za ruku a šeptala: „Promiň mi to… prosím…“ Chtěla jsem ji obejmout i nenávidět zároveň. Petr mě obviňoval: „Proč jsi je nechala u ní? Vždyť jsi věděla, že už není tak bystrá!“ Ale já jsem věřit chtěla. Byla to přece moje máma.

Za pár měsíců jsem se snažila žít dál kvůli Matýskovi. Mamka se nabízela hlídat ho znovu – prý aby mi pomohla, abych mohla pracovat a trochu si odpočinout. Dlouho jsem váhala. Ale byla jsem vyčerpaná, sama na všechno.

Jednoho dne jsem přijela domů a našla Matýska v koupelně – voda všude, ticho, které řvalo do uší. Mamka seděla na schodech a plakala: „Jen na chvilku jsem odešla… myslela jsem, že spí…“

Druhá rána byla ještě horší než ta první. Tentokrát už Petr nepromluvil ani slovo. Odešel ode mě hned po pohřbu. Zůstala jsem sama – bez dětí, bez manžela, s matkou, kterou teď vyšetřovala policie.

Soudní proces byl jako zlý sen. Slyšela jsem sousedy šeptat: „To je ta Lucie, co přišla o oba kluky…“ Někteří mě litovali, jiní odsuzovali. Nejhorší bylo slyšet vlastní matku vypovídat: „Chtěla jsem jen pomoct… nikdy bych jim neublížila…“

Všichni kolem mě měli jasno – buď byla máma nezodpovědná, nebo já hloupá, že jsem jí děti svěřila podruhé. Ale nikdo neviděl tu propast mezi námi dvěma – tu bolest, kterou jsme si navzájem způsobily i sdílely.

Jednou večer jsem seděla v prázdném dětském pokoji a dívala se na hračky rozházené po zemi. Vzpomněla jsem si na všechny ty chvíle – smích kluků, jejich hádky o autíčka, jejich objetí před spaním.

Mamka mi psala dopisy z vazby: „Lucinko, odpusť mi to… každý den si přeju být na jejich místě…“ Neodpověděla jsem jí ani jednou. Neuměla jsem odpustit jí ani sobě.

Začala jsem chodit k psycholožce. Ta mi řekla: „Lucie, musíte si dovolit truchlit i zlobit se. Vaše máma udělala chyby, ale vy jste jí věřila jako dcera matce.“

Někdy mám pocit, že už nikdy nebudu schopná někomu věřit – ani sobě samotné. Přemýšlím, jestli je možné žít dál s takovou ztrátou a vinou.

Jednou večer mi přišel dopis od mamky: „Vím, že už mě nikdy nebudeš chtít vidět. Ale chci ti říct jediné – milovala jsem je i tebe víc než cokoliv na světě.“

Sedím tu teď sama a ptám se: Jak je možné přežít dvakrát zlomené srdce? Dá se někdy odpustit taková zrada? Co byste udělali vy na mém místě?