Dovolená, která roztrhla naši rodinu: Příběh o babičce, penězích a nepochopení

„To snad nemyslíš vážně, mami!“ vyhrkla jsem do telefonu, zatímco jsem nervózně přešlapovala po kuchyni. V ruce jsem svírala hrnek s kávou, který se mi třásl tak, že hrozilo, že ho upustím. „Jak můžeš vzít na dovolenou jenom Filipa a Aničku nechat doma? Vždyť je to tvoje vnučka!“

Na druhém konci bylo chvíli ticho, pak se ozval unavený hlas mojí mámy: „Martino, prosím tě, vždyť to není taková tragédie. Filip je teď v pubertě, potřebuje změnit prostředí. Anička je ještě malá, příští rok vezmu ji.“

„Ale to není fér! Anička se na moře těšila celý rok. Pořád o tom mluvila. A teď jí máš říct, že ona zůstane doma, protože je mladší?“

Máma povzdechla. „Martino, já už jsem to slíbila Ivaně. Ona na to nemá peníze a Filip by jinak nikam nejel. Ty přece vyděláváš víc, můžeš si dovolit Aničku vzít sama.“

Zavřela jsem oči a snažila se potlačit slzy. „Mami, já letos nemám na dovolenou. Všechno zdražilo, hypotéka, školní potřeby…“

„Tak jí aspoň kup něco hezkého,“ navrhla máma a já cítila, jak ve mně roste vztek.

Ten večer jsem seděla s Aničkou na gauči a snažila se jí vysvětlit, proč pojede k babičce jen Filip. „Babička tě má ráda,“ šeptala jsem a hladila ji po vlasech. „Jen letos to tak vyšlo…“

Anička se ke mně přitulila a tiše plakala. „Proč mě babička nechce?“

A já neměla odpověď.

Dny plynuly v napjatém tichu. Má sestra Ivana mi psala zprávy plné výčitek: „Kdybys nebyla tak tvrdohlavá a přispěla na dovolenou i za Aničku, mohly jet obě děti.“

Jenže proč bych měla platit za něco, co moje dcera nedostane? Proč bych měla přispívat na výlet pro Filipa, když Anička zůstane doma?

V práci jsem byla podrážděná, kolegyně si všimly mé špatné nálady. „Co se děje?“ ptala se mě Jana u oběda.

„Rodinné trable,“ zamumlala jsem a snažila se změnit téma. Ale večer doma jsem znovu propadala zoufalství.

Jednoho dne mi máma zavolala znovu. „Martino, promiň, že jsem na tebe byla nepříjemná. Ale Ivana je na tom fakt špatně. Je sama s Filipem, víš přece, jak ji ten rozvod semlel.“

„Já to chápu,“ odpověděla jsem tiše. „Ale co Anička? Proč ona musí být ta odstrčená?“

Máma mlčela.

Když přišel den odjezdu, Filip s Ivanou stáli před panelákem s kufry. Máma objímala Filipa a tvářila se šťastně. Anička stála u okna a dívala se dolů s očima plnýma slz.

Večer jsme šly spolu do parku. „Mami, myslíš, že mě babička někdy vezme taky?“ zeptala se Anička tiše.

„Určitě ano,“ zalhala jsem a cítila bodnutí viny.

Po týdnu se Filip vrátil opálený a plný zážitků. Ivana poslala do rodinné skupiny fotky z pláže – Filip s babičkou staví hrad z písku, Filip v moři… Ani jedna fotka Aničky.

Máma mi pak volala: „Martino, nezlob se už na mě. Udělala jsem to pro Ivanu.“

„A co pro mě?“ vyhrkla jsem. „Co pro Aničku?“

„Ty jsi silná,“ řekla máma tiše. „Ty to zvládneš.“

Ale já už silná být nechtěla.

Začaly hádky. Ivana mi vyčítala sobectví: „Kdybys nebyla taková kariéristka a víc myslela na rodinu…“ Máma mi psala dlouhé zprávy o tom, jak je těžké být spravedlivá ke všem vnoučatům.

Odpověděla jsem jednou větou: „Spravedlnost není o tom dát víc tomu, kdo je chudší.“

V práci jsem byla jako tělo bez duše. Jana mě pozvala na kafe: „Marti, musíš si odpočinout.“

„Nemůžu,“ odpověděla jsem. „Doma je dusno.“

Jednoho večera přišla máma nečekaně k nám domů. Sedla si ke stolu a dlouho mlčela.

„Martino,“ začala nakonec, „možná jsem udělala chybu. Ale já už nevím, jak to spravedlivě rozdělit.“

Podívala jsem se na ni: „Mami, spravedlnost není vždycky o penězích. Je to o pocitu přijetí. O tom, že nikdo není odstrčený.“

Máma sklopila oči: „Já vím… Ale Ivana by to sama nezvládla.“

„A já?“ zeptala jsem se tiše.

Máma vstala a objala mě: „Promiň.“

Ale slova už nestačila.

Od té doby je mezi námi napětí. S Ivanou si píšeme jen nutné věci ohledně dětí. Máma se snaží být milá na Aničku, ale ta už jí nevěří jako dřív.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Kde jsme udělali chybu? Je možné být v rodině spravedlivý? Nebo vždycky někdo zůstane stranou?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné odpustit a jít dál? Nebo některé rány nikdy nezmizí?