Čtyři roky čekání, zklamání a pravda, která rozbila naši rodinu: Příběh o důvěře, penězích a tchyni

„Proč jsi mi to nikdy neřekla?!“ křičel Petr, když stál uprostřed naší malé kuchyně v domě jeho rodičů v Kralupech. Jeho hlas se třásl vztekem i zoufalstvím. Já jen stála u dřezu, ruce sevřené do pěstí, a v očích mě pálily slzy. V tu chvíli jsem věděla, že už nic nebude jako dřív.

Před čtyřmi lety Petr odjel do Německa pracovat na stavbě. Byli jsme čerstvě svoji, měli jsme malé dítě a velké sny. „Neboj se, Jano, za pár let budeme mít vlastní byt, auto, možná i chalupu,“ sliboval mi tehdy. Věřila jsem mu. Věřila jsem nám. Jenže všechno bylo jinak.

Peníze, které Petr posílal domů, šly rovnou na účet jeho matky. „Maminka to umí s penězi líp než ty,“ říkal mi pokaždé, když jsem se ptala, proč je nemůžu spravovat já. „Ať se o to stará ona, aspoň něco ušetříme.“ Nechtěla jsem se hádat. Vždycky jsem byla ta hodná snacha, co radši mlčí a skloní hlavu.

Jenže čím déle byl Petr pryč, tím víc jsem cítila, že mi život protéká mezi prsty. Každý měsíc jsem dostávala od tchyně pár tisícovek na domácnost a malou na školku. „Musíš šetřit, Janičko,“ říkala mi s úsměvem, který mě bodal do srdce. „Petr těžce pracuje, nemůžeme rozhazovat.“

Začala jsem si všímat, že tchyně si pořizuje nové věci – televizi, drahé boty, dokonce i nový nábytek do svého pokoje. Když jsem se zeptala, odkud na to bere peníze, jen mávla rukou: „To jsou moje úspory.“

Když Petr přijel po čtyřech letech domů, byla jsem šťastná i nervózní zároveň. Malá Anička ho skoro nepoznávala. První večer jsme seděli všichni u stolu – já, Petr, jeho matka a otec. Tchyně servírovala svíčkovou a tvářila se jako královna.

„Tak co jste všechno pořídili?“ zeptal se Petr s úsměvem a pohladil Aničku po vlasech. „Máme něco naspořeno? Už bychom mohli začít hledat byt.“

Tchyně se zarazila. „No… víš, Petře…“ začala váhavě. Já cítila, jak mi tuhne krev v žilách.

„Co je?“ naléhal Petr.

„Něco jsme museli použít na opravy domu… a taky na Aničku… a…“

„Kolik tam teda je?“ přerušil ji Petr.

Tchyně sklopila oči. „Moc už tam nezbylo.“

V tu chvíli se Petr podíval na mě. „Jano? Ty jsi o tom věděla?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Dávala mi jen to nejnutnější. Nikdy mi neřekla, kolik posíláš.“

Petr vyskočil od stolu a začal křičet na matku: „Čtyři roky makám v cizině! Dřu jako kůň! A ty… ty jsi všechno utratila?!“

Tchyně začala brečet: „Já to dělala pro rodinu! Musela jsem platit účty! A ty jsi nikdy neposílal dost!“

Otec jen seděl a mlčel. Anička se rozplakala a běžela ke mně.

Ten večer jsme s Petrem skoro nemluvili. Jen jsme seděli vedle sebe v ložnici a dívali se do prázdna.

Dny plynuly a napětí v domě by se dalo krájet. Petr byl zničený – nejen fyzicky po letech těžké práce, ale hlavně psychicky. Jeho důvěra byla pryč. Začal pít a vyčítal mi i sobě všechno možné.

Jednou večer přišel domů opilý a začal na mě křičet: „Proč jsi mě nevarovala? Proč jsi mi neřekla, že máma všechno rozhazuje? Ty jsi přece taky věděla!“

Rozplakala jsem se: „Já neměla kam jít! Neměla jsem žádné peníze! Byla jsem tu sama s dítětem! Co jsem měla dělat?“

Petr mě odstrčil a odešel ven. Slyšela jsem, jak bouchly dveře.

Další týdny byly peklo. Tchyně mě obviňovala ze všeho možného – že jsem špatná manželka, že neumím hospodařit, že kvůli mně je Petr nešťastný.

Začala jsem přemýšlet o rozvodu. Ale kam bych šla? Neměla jsem žádné úspory, žádné zázemí. Moji rodiče bydleli daleko a sami měli málo.

Jednoho dne přišla za mnou sousedka paní Novotná: „Janičko, slyšela jsem, co se u vás děje… Jestli potřebuješ pomoc nebo jen popovídat…“ Rozbrečela jsem se jí na rameni.

Začala jsem hledat práci – cokoliv, abych měla aspoň nějaké peníze stranou. Uklízela jsem po večerech kanceláře v Praze a Aničku hlídala sousedka.

Petr byl čím dál víc uzavřený do sebe. Jednou mi řekl: „Nevím, jestli to spolu zvládneme.“

A já mu odpověděla: „Já už taky nevím.“

Nakonec jsme se rozhodli odejít z domu jeho rodičů do malého podnájmu v paneláku na sídlišti. Bylo to těžké – začínat od nuly s dítětem a rozbitým vztahem.

Ale aspoň jsme byli sami za sebe.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Stálo to všechno za to? Mohla jsem něco udělat jinak? Proč je v českých rodinách pořád zvykem dávat moc nad penězi někomu jinému?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že rodinu může zachránit jen láska – nebo je potřeba i důvěra a spravedlnost?