Byla jsem tatínkova holčička. Teď mě chce vyhodit z domu – opravdu jsem si to zasloužila?

„Marto, už toho mám dost! Buď si najdeš práci, nebo si sbalíš věci a půjdeš pryč!“ Otcův hlas duněl kuchyní jako hrom. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v ledové vodě, a cítila, jak se mi třesou kolena. Maminka seděla u stolu, oči sklopené do hrnku s kávou, jako by se chtěla stát neviditelnou.

„Tati, prosím tě… Vždyť víš, že hledám. Každý den posílám životopisy…“ Hlas se mi zlomil. Věděla jsem, že to zní zoufale. Ale co jsem měla dělat? Po osmi letech ve státní správě mě propustili kvůli reorganizaci a od té doby jsem nenašla nic pořádného. Všude chtějí mladé, flexibilní, s angličtinou na úrovni rodilého mluvčího a ochotné dělat za třicet tisíc hrubého.

Táta se zvedl od stolu a přešel ke mně. „Máš dvacet osm let! Nemůžeš tu sedět do nekonečna. Já už na to nemám nervy. Doma je dusno, pořád jenom stěžuješ…“

„Já nestěžuju… Jenom…“

„Dost! Už ani slovo.“

V tu chvíli jsem měla chuť utéct. Ale kam? Všichni moji kamarádi mají své životy, byty, partnery. Já jsem se po rozchodu s Petrem vrátila zpátky do dětského pokoje – plakáty kapely Kryštof na zdech, plyšáci na poličkách. A teď mi hrozí, že přijdu i o to poslední útočiště.

Večer jsem seděla na posteli a poslouchala ticho domu. Z kuchyně se ozývalo tiché šustění novin – táta si četl zprávy, jako každý večer. Maminka tiše myla nádobí. Vzpomněla jsem si na dětství: jak mě táta učil jezdit na kole, jak mě bral na hokejové zápasy do O2 areny. Byla jsem jeho princezna. Kdy se to změnilo? Kdy se ze mě stala přítěž?

Druhý den ráno jsem šla do koupelny a slyšela za dveřmi hádku.

„Jana, já už fakt nevím! Ona si myslí, že jí všechno spadne do klína! Podívej se na Honzu od sousedů – ten už má dvě děti a hypotéku!“

„Ale Martě je teď těžko…“ maminka šeptala.

„Těžko? Každému je těžko! Já v jejím věku makal ve fabrice a nikdo se mě neptal, jestli mě to baví!“

Zavřela jsem oči a snažila se nevnímat slzy, které mi stékaly po tvářích.

Odpoledne mi přišla zpráva od kamarádky Lucie: „Nechceš přijít na víno? Potřebuju pokecat.“ Přijala jsem pozvání s úlevou – aspoň na chvíli vypadnout z domu.

Seděly jsme v malém bistru na Letné. Lucie mě vyslechla a pak řekla: „Víš co? Já bych to taky nevydržela. Ale chápu tvýho tátu – on prostě nechápe, jak je to dneska těžký.“

„Ale vždyť já se snažím! Jenom… mám pocit, že už nejsem dost dobrá. Pro nikoho.“

Lucie mě objala. „To není pravda. Jenom jsi teď v blbým období.“

Když jsem se večer vracela domů, táta seděl v obýváku a díval se na televizi. Prošla jsem kolem něj bez pozdravu. On taky nic neřekl.

Další dny byly jako zlý sen. Táta byl čím dál podrážděnější, maminka mezi námi lavírovala jako diplomatka mezi dvěma znepřátelenými státy. Jednou večer přišel táta za mnou do pokoje.

„Marto, rozhodl jsem se. Máš měsíc na to, abys odešla. Najdi si podnájem nebo něco… Já už to dál nezvládnu.“

Cítila jsem, jak se mi hroutí svět. „Tati… Prosím… Kam mám jít? Nemám peníze…“

„To už není můj problém.“

Zůstala jsem sedět na posteli a dívala se do prázdna. V hlavě mi běžely vzpomínky: první školní den, maturita, promoce – táta vždycky v první řadě, pyšný a usměvavý. Teď přede mnou stojí cizinec.

Začala jsem hledat podnájem. Byty v Praze jsou drahé jako nikdy předtím – i za pokoj v paneláku chtějí osm tisíc měsíčně plus kauci. Poslala jsem desítky odpovědí na inzeráty, ale většinou mi ani neodepsali.

Jednoho večera přišla maminka do mého pokoje.

„Marto… Nechceš jít aspoň na chvíli k tetě Aleně do Plzně? Tam je levněji…“

„Mami, já nechci utíkat z Prahy… Tady mám všechno.“

Maminka mě pohladila po vlasech. „Já vím… Ale táta už je rozhodnutý.“

Poslední týden doma byl nejhorší v mém životě. Táta se mnou skoro nemluvil. Maminka plakala potají v koupelně.

Nakonec jsem našla malý pokoj v Nuslích – sdílený byt s dvěma studentkami z VŠE. Sbalila jsem si pár věcí do kufru a odešla.

Když jsem zavírala dveře dětského pokoje naposledy, slyšela jsem tátu v kuchyni: „Aspoň bude klid.“

Maminka mě objala ve dveřích a pošeptala: „Kdykoliv budeš potřebovat… Zavolej.“

První noc v novém bytě jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o tom, kde se stala chyba. Proč už pro tátu nejsem ta holčička, kterou chránil před světem? Je to opravdu jen moje vina?

Možná jsme oba obětí doby – on svých představ o tom, jak má vypadat dospělá dcera; já svých snů o tom, že rodina je vždycky bezpečné místo.

A tak tu sedím u okna s výhledem na šedé střechy Nuslí a ptám se sama sebe: Je možné najít nový domov tam, kde vás nikdo nečeká? A může člověk někdy znovu věřit rodině poté, co ho zradila?